125 LET SK SLAVIE PRAHA

Vážení členové, příznivci a hosté

bývá zvykem v roce jubilea začít tak říkajíc od kořenů, anebo naopak od žhavé současnosti. Poruším tu zvyklost. Proč? To proto, že je to právě 65 let, co rodilé Vršováky ráno co ráno probouzel pod okny stavební ruch. Stavaři začali budovat náš současný domov – Eden. A právě takoví zdejší mladíčci a děti si řekli – tohle, to bude můj klub! Stalo se. Od té doby můžeme posuzovat Slavii poměrně snadno, je to doba, kam naše oko dohlédne. To ostatní, před tím, jsme jen slyšeli, anebo četli.

Co takoví mladí, řekněme Pínové, co a hlavně koho tu našli? S kým se tu potkali? Koho tady objevili jako budoucího a přečasto celoživotního přítele? Seiferta, Dolejšího, Lálu či Frantu Veselého mezi fotbalisty, slavný trojlístek diskařek Fikotová, Mertová, Šimánková a s nimi i Mertu, Čiháka nebo Znojila mezi atlety, Arnošta s Mrázem mezi házenkáři, Synovce, Červinku, Špelinovou a Dörfelovou u volejbalové sítě, u basketbalistů zase Růžičku, Ammera s Blažkem, mezi lukostřelci Baštáře a rodinu Karolů, do Edenu chodili, pravda nejvíc na fotbal, i ti co měli svá sportoviště jinde. Z Troji to byli ragbisté Hora, Horák, Rázgové, Nešporové, Bělohlávek, od Žlutých lázní famózní kanoista Purchart se Šebestou a od Karlova mostu veslařská ekipa, sestry Pěkné, Cvrček, za chvíli po nich i Koudela s Laholíkem, Kejvalem nebo Krejčová, ze Štvanice nebo ze Šeberáku rychlobruslařští matadoři Doubek, Kolář, Jauris či Musil. Z okolních silnic se sem vracel i cyklista Horký. Eden se rozrůstal, a tak přišly po Karolových i další dynastie. Od pozemkářů Svatoňů, Lahodů, Huptychů či Babických, z kuželkářů Cihlářové s jedinečnou Mühlbauerovou. Oblíbený byl i hokej, kde tu vyrostli Hildebrant, Zavadil, Slížek a chvíli po nich i šampioni Holeček s Brunclíkem.

Na jaké šampiony tedy v Edenu naše oko dohlédne? Čím se můžeme chlubit sportovně dnes? Máme fenomenální veslařku Mirku Knapkovou, teď čerstvě paní Topinkovou. Nikdo jiný v naší zemi nedokázal ve svém sportu vyhrát olympijské hry, mistrovství světa i mistrovství Evropy, a to opakovaně! Vyhrávala univerziády, mistrovství republiky, Primátorky, stručně – vyhrávala všechno. Olympijské zlato mají z této novodobé historie našeho klubu i diskařka Olga Fikotová a hokejista Vladimír Růžička. Zlato z mistrovství světa získali i házenkář František Arnošt, volejbalista Ladislav Synovec, hokejista Tomáš Vlasák a mistry světa v tenisové čtyřhře byli vyhlášeni i známi mušketýři Tomáš Šmíd s Pavlem Složilem. Ti byli i ve vítězném týmu Československa při prvním zisku Davisova poháru a v našich klubových barvách byli nejvydatnějšími dodavateli bodů při prvním zisku mistra ligy smíšených družstev a Poháru mistrů mužské složky, kde trenér Miloš Konrád sestavil dnes už skutečně památnou sestavu Šmíd, Složil, Pála, Zedník, Granát s juniory Bedrnou a Fassattim. Pojďme dál. Podíl rodiny Kordů je tu víc jak výrazný, Pavel byl státní a slávistický trenér, mladý Petr vyhrál Pardubickou juniorku a už v patnácti hrál ligu a doyen rodu Adolf byl do věku 92 let posledním žijícím ze zakladatelů právě Pardubické juniorky. Ale pojďme dál, do Edenu přivezli evropské zlato atleti Luděk Bohman a Aleš Höffer, nejvíc se ovšem vzpomíná na to „bělehradské“ u fotbalového idolu, jímž byl František Veselý. Nemůžeme nevzpomenout zisky Světových pohárů. Prvním, kdo v takovém novodobém klání stanul na nejvyšším stupni špičkového závodu, byl lukostřelec Tomáš Tóth. Současnou legendou jsou kuželkářky ze „stáje“ inženýra Zelenky, Blanka Mizerová a spol. To je prostě světová elita. Za dobu slávistického Edenu se zapsal nejvíc do tabulek světových rekordů rychlobruslař Jaroslav Doubek na slavné dráze Medeo nedaleko Alma-Aty. Můžeme registrovat i 14 stříbrných medailí ze světových akcí, nejznámější je ta olympijská pozemkářek z Moskvy 1980. Družstvo mělo skvělou pověst i úroveň a bylo vedeno naší trenérkou Evou Maříkovou. Ostatně, pozemní hokej, ať ženský či mužský, vlastně jako jediný pravidelně píše dodnes kapitoly v Poháru mistrů. Vedle výrazných žen v pozemním hokeji se můžeme pyšnit i podobně mistrovskou garniturou ženské házené. Ke své dávnější tradici se vrátily i fotbalistky a mají za to bohatý mezinárodní kalendář. To všechno má na bedrech funkcionářský kádr. V nedávné době jsme měli i předsedy světových federací. Významně dlouhou dobu to byl lukostřelec profesor Jiří Baštář, krátce i kuželkář Antonín Cihlář, na ně navazuje teď Jiří Kejval v čele národního olympijského výboru. Celá ta éra je spojena i s celkem stabilní podobou vedení klubu. Tak jak byl Mirko Huptych po dvě desetiletí vlastně předsedou budovatelem, pokud jde o samotný areál Eden, tak pokračovatel Jiří Huptych má největší starosti s udržením chodu takového kolosu.

Dorazili jsme k dnešku. Ten hodnotí ročenky. Můžeme se ohlížet a mít základ k tomu, co nás čeká. Zda pozemní hokej, kuželky, házená nebo veslování udrží své pozice, zda se fotbal opravdu vrací do Evropy a zda se brzy zvedne hokej. Nezřídka nás k takovým tužbám a přáním vede právě historie. Srovnávání, čím už jsme byli. Chtěl bych se proto teď, v jiné části, vrátit zpět k historii. Až ke kořenům, dosud popisovaným úsečně a neúplně. Ano, byli jsme založeni právě před 125 lety, ale to co nás zdobí a čím jsme doma i ve světě jedineční a nepřehlédnutelní, to tu bylo ještě dřív a vysvětluje směřování, pověst a kredit našeho klubu včetně zvoleného názvu Slavie. Traduje se, že náš klub vznikl z Literárního a řečnického spolku Slavia. To tvrzení je převzaté a neúplné. Spolek a náš klub byly v počátcích spojeny rodinnými svazky a ty rozhodly, že nezletilí a sportumilovní kluci – byli to z dnešního pohledu dorostenci a nemohli nic založit, protože plnoletost začala až jednadvacátým rokem věku – se zorganizují pod jejich „praporem“. Co nám ta literární a řečnická pospolitost dala do vínku? Barvu červenou a bílou a hvězdu pěticípou postavenou na špici. To nevymysleli naši sportovní předci, to už tu dávno bylo. To už dávno prosazovali jejich starší kamarádi ze „spolku“ Čížkové, Benešové… nestalo se, že sportovci vydrželi a literáti v boji o stanovy odpadli. Naopak řada literátů fungovala „na prahu“ našeho klubu. To se ještě označoval ACOS. Akademický a cyklistický odbor řečnického a literárního spolku Slavie, tedy tehdejší mluvou „malá Slavie“. Jen jako příklad – starší bratr Edvarda Beneše Vojta byl jednatelem spolku a později se podílel i na stanovách SK Slavie. Alois Rašín byl také „spolkař“ a v roce 1903, už jako uznávaný ekonom a budoucí ministr v nové republice, sestavil první účetní osnovu našeho klubu. Sám nesportoval, ale jeho žena Karla se zasloužila o založení ženských složek našich barev. Rašín měl slávisty v rodině. Bratr jeho ženy Karly byl členem Slavie. Nebyl to nikdo jiný než Jan Janský. Jemuž vděčíme, už jako profesorovi, za vynalezení a užívání krevních skupin v lékařství. Případů by bylo víc.

Ale co ty naše hlavní znaky? Červená a bílá jsou nejen heraldické barvy českých králů, ale jsou to i barvy všech Slovanů. Hlavně zde studující „Jihoslované“ z území Slavonie se k nám připojovali a podle našeho vzoru pak doma zakládali své sportovní kluby. Hvězda na špici byla znakem všech panslavistů. Tedy těch, co v rakousko-uherské monarchii usilovali o své národní sebeurčení. Historicky uplatňovali nárok na svůj národ, svou vlast, na své území. Ty první myšlenky zdobící slovanské „slavisty“ můžeme pozorovat už v Kollárově Slávy dceři nebo Jiráskově Filosofské historii. Matka všech Slovanů byla Slawa, u latiníků a vzdělanců Slavia. Její motivy najdeme už na stěnách Národního divadla vedle bohyně jménem Čechie. Na Střeleckém ostrově byla vztyčena socha Slavie. Hned dvakrát. Nejdříve při slavnostním otevření Národního divadla a pak při prvním všesokolském sletu. Sám Alfons Mucha, jinak přítel předsedy Spolku Mánes Jana Preislera, ano právě toho z našich „spolkařů“, co v roce 1904 při fotbalu Slavie – Civil Service London nakreslil první fotbalový obraz (ten je právě teď vystaven v Jízdárně Pražského hradu s aktuální katalogovou cenou jeden a půl milionu korun) – tak ten Alfons Mucha vypodobnil nádherně bohyni Slavii pro pojišťovnu Slavie a stejná kompozice byla vyobrazena na první stokoruně Československé republiky. Stejný Alfons Mucha, v dnes tolik diskutované Slovanské epopeji našel místo pro bohyni jménem Slavie. Ví to celý svět. Je to v obraze Přísaha omladiny, kde omladinou jsou mladí pokrokáři, mimo jiné členové Literárního a řečnického spolku, který právě v oné době rozšířil svůj název o jméno Slavie. A už kolem roku 1880 najdeme mezi jmény i ty rody, co později nacházíme i mezi prvními slávisty, za všechny snad jen zmiňme „otce zakladatele“ Čížka a Kratochvíla. Ti na svých spolkových schůzích zpívali starý slovanský chorál Hej, Slované, jehož melodii dodnes slyšíme jako hymnu polskou, donedávna jugoslávskou a dnes srbskou. Ti se podíleli i na jiných zvycích všech Slovanů jako jsou kroje, legendy, ale třeba i vlastní lidová hudba nebo slavnosti, např. dožínky. Tak to prostě bylo.

To všechno zformovalo a vytvořilo hlavní rozpoznávací znaky od začátků našeho klubu s názvem SK Slavia Praha. A pak už přišly všechny další symboly klubismu, ti naši slavní a nezapomenutelní. První držitelé nejlepšího světového výkonu atleti Janda-Suk a po něm Polenský, světový rekordman Douda, první cyklistický profesionál, mnohanásobný šampion Vejtruba, fotbaloví fenoméni Košek, Plánička a Bican, ale s nimi neustále trvalo to původní „spolkařské sepětí“ s kulturou. Člen činohry Národního divadla Jan Pivec byl jako devětadvacetiletý zvolen do hlavního výboru klubu. Na dlouho vůbec nejmladší. Fotbalista Miloslav Jeník byl třicet let sólistou opery Národního divadla, atlet „Sláva“ Heyduk vytvořil sochu běchovických běžců, další atlet Jaroslav Žák napsal nezapomenutelné Študáky a kantory i Cestu do hlubin študákovi duše. Striktní předpisy umělecké nedovolily pokračovat v úspěšné dorostenecké kariéře atleta vrstevníkům Evžena Rošického. Ladislav Fialka se stal mimem světové pověsti. Režisér a choreograf Luboš Ogoun byl nejen uměleckým šéfem Laterny magiky, působil výrazně i v realizačním týmu gymnastických reprezentantek v éře Bosákové a Čáslavské. Stavařsky nadaný Ctibor Malý – jeden z legendárních „mušketýrů s hokejkou“ – se podílel na několika historických budovách pražských, ale vedl hlavně výstavbu budovy Elektrických podniků na nábřeží proti Štvanici. Ota Mašek, atlet–vícebojař, nejskvělejší sportovní karikaturista byl ověnčený řadou ocenění, jeho vyobrazení zdobila nejen naše staré klubové ročenky, ale i sportovní díla řady sportovců.

Určitě je třeba se vrátit k význačným funkcionářům. Mezi prvními nadšenci dominovaly jasně silné osobnosti. Karel Freja se stal prvním předsedou fotbalového svazu, Josef Gruss, ano brankář již zmíněných mušketýrů s hokejkou 1909, stál dvaadvacet let v čele Československého olympijského výboru, inženýr Antonín Jauris vedl přesně dvacet let z pozice předsedajícího celý náš klub. Všechno lze shrnout konstatováním, že to byli už od mládí přátelé a vrstevníci pozdějšího prezidenta a doživotního přispívajícího člena Slavie Edvarda Beneše. On také, ve chvíli, kdy byl jmenován prezidentem Československa, pozval na Hradčany k prvnímu novoročnímu obědu výpravu „své Slavie“ v čele s předsedou Jaurisem a kapitány atletů a fotbalistů Doudou a Pláničkou. Dnes skandují fotbalové ochozy i jeden jeho slogan. Když v roce 1904 končil své účinkování v našem dresu, a nastupoval studia na Sorbonně, slíbil svým kamarádům: „Hoši, pamatujte si, vždycky jsem s vámi!“

Mohli bychom pokračovat do nekonečna. A tak snad místo tečky to, co si vetkl Literární a řečnický spolek Slavie do záhlaví svých úředních listů. Přihlásil se tím k původním postojům samotného Karla Havlíčka Borovského a ta slova platí dodnes: Barvy naše, červená a bílá, dědictví mé, poctivost a síla! Děkuji Vám za pozornost. Ať žije Slavie!

Vladimír Zápotocký

(předneseno na valné hromadě SK Slavia Praha dne 6. 11. 2017)