ROZHOVOR – MATĚJ KRAJČÍK

(jejich choreo a povzbuzování je unikum v české lize)

JČ: Vzpomeneš si ještě na svůj začátek ve Slavii?

MK: Samozřejmě, odjel jsem na soustředění v Novém Jičíně, kde bylo mužstvo a kde jsem se poprvé připojil k týmu. Byl jsem s Tomášem Kuchařem na pokoji a ve Slavii trénoval trenér Beránek. To byl tedy takový můj začátek v zimě roku 2003 nebo 2004.

JČ: V té době už jsi v Česku nějakou dobu působil.

MK: Začínal jsem ve Frýdku Místku hned po vojně, tam jsem byl asi rok a čtvrt. Pak jsem byl tři roky ve Vítkovicích, rok a půl v Xaverově Horní Počernice a pak jsem šel do Slavie, takže jsem se tam vlastně dostal z druhé ligy.

JČ: A z toho vyplývá Tvoje dobrá čeština.

MK: Ta vyplývá spíš z toho, že můj otec také hrával v Čechách, takže jsem začal i já v češtině komunikovat. V Čechách jsme byli od mých dvou do čtyř let, chodil jsem do české školky. A z toho si myslím spíše moje čeština vyplývá. Hned mi automaticky naskočila, jak jsem přišel do Frýdku Místku a s těmi lidmi jsem mluvil bez problémů česky.

JČ: Jestli si dobře vzpomínám, tak první Tvůj zápas za áčko bylo derby.

MK: Ano, vršovické.

JČ: A hned zranění.

MK: To vršovické derby bylo vlastně ještě pod ledem, takže se čekalo dvacet třicet minut, jestli to roztaje, ale nakonec se hrálo. Potom byl další zápas s Příbramí na Strahově, kdy jsem střídal Lukáše Doška do druhé půle a za nějakých dvacet minut se mi stalo zranění křížového vazu.

JČ: Po té době následovalo samé hostování, hra v rezervním týmu, a to poměrně dlouho. Neměl jsi chuť odejít?

MK: Já jsem neměl důvod, protože jsem byl v béčku a pak na těch hostováních, ale nikdo si mě za tu dobu nijak nevšiml. Tenkrát jsem podepsal hostování na rok u Žižkova, jenže jsem hrál vlastně druhou ligu. A pak jsem v zimě dostal nabídku od Českých Budějovic, zda tam nechci jít, což jsem upřednostnil – hru v první lize – a šel jsem na půl roku do Budějovic. Pak jsem se musel vrátit do béčka Slavie a pak už ten příběh všichni známe.

JČ: Pak nadešla ta chvíle, kdy ses chytil a sezóna byla fantastická.

MK: Začalo to zápasem s Jabloncem, který jsem vyhráli, otočili jsme z 0:2 na 3:2, na dva góly jsem nahrál a pak to nějak začalo a dostal jsem se do základní sestavy a od té doby jsem hrál v základní sestavě i Evropské poháry. Pro mě to byl opravdu velký skok, takto se prosadit. Ale tehdy se nám dařilo, takže to k tomu přispělo, že i mě se dařilo.

JČ: Vrcholem bylo derby se Spartou a Tvůj čtvrtý gól.

MK: Tu půl sezónu se dařilo kupodivu i střelecky, kdy jsem dal vlastně čtyři góly z pěti, které jsem za celou sezónu vstřelil, což bylo vážně dobré. Hlavně to derby, které jsem hrál poprvé a byl jsem z toho nervózní a nevěděl jsem, co od toho čekat. Nakonec to dopadlo fantasticky, ten gól byl jen taková třešnička. Ale jak říkám, ta sezóna byla už rozjetá, my jsme předváděli opravdu dobrý fotbal a vyhrávali jsme těžké zápasy a tímto se to jenom potvrdilo.

JČ: Ještě na jedno utkání nelze zapomenout – Tottenham a Tvůj vyrovnávací gól.

MK: To bylo kdy – dva roky po tom derby, nebo snad tři? Ano, to bylo dobré, pak jsme bohužel hráli 1:1, ale odehráli jsme tam jeden z nejlepších pohárových zápasů, který Slavia v Evropě hrála. Jen lituji, že se nám nepodařilo dát ještě jeden gól, protože šancí jsme měli opravdu hodně a je škoda, že tam něco nepadlo, protože myslím, že Tottenham nás měl v tu chvíli plné zuby a trochu se strachoval. Tak na to se vzpomíná hezky.

JČ: Sám jsi říkal, že by sis rád zahrál anglickou ligu, nakonec z toho byla Itálie.

MK: Myslím si, že pro můj fotbalový styl by to bylo asi vhodnější, ale když ta nabídka přišla, tak jsem ji nemohl odmítnout. Měl jsem už nějaký věk a člověk si to samozřejmě chtěl zkusit, i když to nevyšlo podle mých představ. Ale jsem rád, že jsem tam byl a zkusil jsem si to. Nelituji toho a to, že to takhle dopadlo, tak člověk musí brát a když chce hrát fotbal i v jiné soutěži, tak musí zkusit všechno, co přijde. V mém případě – obránce a ještě v tolika letech – to byl takový husarský kousek, že se to takhle podařilo a ta půl sezóna extrémě vyšla celému tomu týmu a mě se podařilo odejít do kvalitní soutěže, za což jsem rád. A že to nevyšlo, to se nedá nic dělat.

JČ: Moc dlouho jsi tam nebyl. I tady se psalo, že poslední týmy nedostávají platy.

MK: To bych neřekl. Nevím, jak to bylo jinde, my jsme měli vše vyplacené a když jsem odcházel, tak jsem dostal krytý šek, takže v tomto nebyl žádný problém.

JČ: Po půl sezóně jsi byl zpět. Netáhlo Tě to jinam?

MK: Já jsem zde začal trénovat proto, abych nebyl zanedbaný a abych měl nějakou tréninkovou morálku, protože samotného mě to nebavilo. Nakonec se to tak vykrystalizovalo, že trenér se mě zeptal, jestli bych tady nechtěl zůstat a to jsem samozřejmě odmítnout nemohl, a i když jsem měl v tu chvíli jiné nabídky, zahraniční, upřednostnil jsem před nimi toto angažmá.

JČ: Teď už ve Slavii nejsi – co vlastně rozhodlo o tom, že jsi odešel do Jablonce?

MK: Trenér mi řekl, že už se mnou nepočítá, tak mi to bylo alespoň panem Rosenem řečeno. Jablonec předložil konkrétní nabídku, tak jsem šel do Jablonce. Člověk, když chce hrát fotbal, nesmí nad tím zlomit hůl a říct si buď Slavie nebo nic. Bohužel, měl jsem jiné představy, ale když už tato situace nastala, tak jsem se musel rozhodnout a rozhodl jsem se pro tuto variantu.

JČ: Na Tvoje setkání a besedy s fanoušky se jistě bude dlouho vzpomínat. Asi první bylo v Příbrami, to poslední v Rožďalovicích. Nebudou Ti chybět sladkosti od naší cukrářky Ivanky? Byls její velký oblíbenec.

MK: To já vím… Samozřejmě Ivanka i Štěpánkovi, jak nám vždycky vozili občerstvení, to byla taková mňamka a všichni se na to těšili, když měli před sebou dlouhou cestu. Byl to takový rituál, že na nás lidé po zápase čekali, bylo to hodně milé. A když víme, že si najdou čas strávit několik hodin za plotnou, aby nám ty sladkosti připravili, tak je to opravdu velká oběť a všichni hráči ve Slavii si toho náležitě vážili a těšili se na to po každém zápase.

JČ: Jako jeden z mála hráčů jsi po tréninku dokázal víc jak půl hodiny diskutovat s fanoušky. O co se vlastně jednalo?

MK: Tam byl nějaký malý problém po Plzni, kdy se nám ten zápas nepovedl, tak jsme se jen o tom bavili a vyříkali si nějaké věci, ale vše v rámci kamarádských vztahů. Řekli jsme si nějaké své názory a představy na tu situaci, ale bylo to vlastně v kamarádském duchu, protože si myslím, že není na místě, aby hráči Slavie bojovali s fanoušky Slavie. Bylo to o tom, aby byly určeny nějaké mantinely jak z naší strany tak ze strany fanoušků, a abychom si ujasnili, co jeden tábor chce po tom druhém.

JČ: Jak se díváš na vystoupení slovenských fotbalistů na mistrovství světa?

MK: Já myslím, že udělali velký kus práce a dobré jméno celému národu a určitě předvedli více, než očekávali. Jen je škoda, že s trochou štěstí mohli jít dál. Ale myslím, že účast Slovenska na takovém turnaji se musí vyvažovat zlatem a ne, abych se dočítal v novinách, že na fotbalisty čekalo pár fanoušků. Trochu mě zklamalo, že to vyvolalo na Slovensku pozitivní i negativní reakce. Národní mužstvo není zkrátka vůči tamní veřejnosti moc IN.

JČ: Je něco, co bys na závěr vzkázal slávistickým fanouškům?

MK: Ať fandí stále, jak fandili, a ať jich chodí tolik, co chodilo, protože atmosféra na stadiónu se násobí tím, jak je ten stadión postavený a jakou má akustiku a soupeřům se tam pak proti Slavii těžko hraje. Jejich choreo a povzbuzování je unikum v české lize. A hlavně ať nezakládají žádnou stranu. Jen tohle bych chtěl Slavii popřát.

JČ: Přeji Ti, ať se Ti v novém působišti daří.

MK: Děkuji.

Moc bych chtěl poděkovat Marušce Štěpánkové za přepis. J.Č. – Jan Čapek

[nggallery id=76]