FERENCVÁROS – Nejdůležitější soupeř v historii Slavie!
PŘED 80 LETY SLAVIA VYHRÁLA STŘEDOEVROPSKÝ POHÁR (STEP, MITROPA CUP)!
Je mi jasné, že nejeden čtenář se nad tímto nadpisem pozastaví . Což není významné každé vítězstvÍ nad pražským rivalem z Letné, jako se to povedlo po výborném výkonu třeba loni na podzim, ale stejně cenný je i jarní obrat derby z 0:3 na 3:3 (kam se to ale hrabe na sezónu 1941/42, kdy Slavia porazila v prosinci a v březnu Spartu 7:0 a 8:1!)? To se mezi střelce zapsal i nohejbalový kamarád Pepi Bicana s literárním jménem Habásko. Přitom Sparta nebyla ani za války nějaký oukropeček a ligu pak v roce 1944 vyhrála, stejně jako první ročník po válce. Což to třeba nebyl i zápas Sparty v Žilině v roce 1956, kdy Kraus 9 minut před koncem vyrovnal a Slavii tak zachránil? Mladší generace jistě připomenou i spanilou jízdu Evropou v sezóně 1995/96 a především gól Jirky Vávry v Římě a po zápasech 2:0 a 1:3 s AS postupovala do semifinále Slavia! Tam už pak byli nad síly Slavie Girondins Bordeaux (2x 0:1). Prostě unavené mužstvo vlivem zhuštění sezóny před ME a hlavně kvůli kruté zimě, kdy platil rytmus – co týden, to dva zápasy! Mezi historická utkání určitě patří i zápasy Q LM, kde se Slavii postavil do cesty slavný a favorizovaný Ajax. Po výhře v Amsterdamu díky Kalivodově penaltě pak přišlo i vítězství doma 2:1 a postup do hlavní soutěže LM! Zatím poprvé a naposledy…
Michal Dobiáš
Mezinárodně uznávanou soutěž však vyhrála Slavia zatím jen jednou!!! V celé téměř 126 let dlouhé historii Slavie a za 122 let existence slávistického organizovaného fotbalu to byla jen jedna jediná významná mezinárodní soutěž, kterou naše Slavia zatím vyhrála – STEP v roce 1938!
Možná si někde řekne – nějaký Středoevropský pohár? Ale ona to byla soutěž nadmíru významná. Britové uznávali jako pravý fotbal pouze to, co se odehrávalo na ostrovech, vše ostatní byla jen „kopaná“ (tato izolace se jim pak po určitý čas nevyplácela), Francie, Itálie i Německo si lízaly rány z 1. světové války. A tak se vlastně na troskách staré dobré monarchie zrodila první větší mezinárodní soutěž – STEP. Zakládajícími členy byli v roce 1927 Čechoslováci, Maďaři, Rakušané a Jihoslované (tehdy ještě z Království SHS – Srbů, Chorvatů a Slovinců, od roku 1929 již Jugoslávie.) V roce 1929 přistupují Italové, 1936 Švýcaři a 1937 Rumuni. Tedy žádné souboje o soudek piva nebo plató palačinek, ale regulérní mezinárodní soupeření. První ročník vyhrála Sparta, ještě jednou pak v roce 1935 a pak po válce v roce 1964, ale to již měl STEP jen charakter jakési provinční soutěže při existenci PMEZ, PVP a Poháru UEFA, dnes tedy LM a EL. Do jednoho z posledních ročníků měli dokonce přístup pouze vítězové II.lig! Poslední ročník STEP se odehrál v sezóně 1991/92 bez výraznějšího zájmu; vítězem se stal tehdy ještě jugoslávský celek Borac Banja Luka.
To se již rozhořívala krutá a nesmyslná jugo-jugoslávská válka a dnes po mírovém uspořádání BiH je Banja Luka součástí Republiky srpske, které vedle bošnjacké (musilmské) části a jižní chorvatské části se známým poutím místem Međugorje, kde se prý zjevuje panenka Marie, i s krátkým úsekem pobřeží kolem Neumu (česká, slovenská a maďarská auta tam vítají při průjezdu s úsměvem). Dodejme, že k Republice srpske patří i v hercegovské části BiH i Trebinje, kam v sezóně 2003/4, ve 2.předkole LM. zajížděla i Slavia a postoupila. Pro mě osobně, byl zápas nadmíru významný v tom, že v Trebinjích po celou 1. sv. válku působil i můj severočeský dědeček a vrátil se domů pod Říp s podlomeným zdravím a v roce 1921 zemřel. Místní fanoušci byli báječní, hrstka slávistů z letadla si pak na severní tribuně sesedla s místními, poté, co policisté odstranili bariéry a stáhli se; někteří se dokonce posadili mezi nás. Slavia zaslouženě postoupila, ale to bylo tehdy podružné! Plně přitom chápu vedení Boracu, že nechtějí trofej ani zapůjčit. Kdo ví, nad se vydaří aspoň jednání se spřáteleným Rapidem o zapůjčení kopie k tvorbě repliky této, pro nás tak slavné trofeje!
Vraťme se však do doby meziválečné a krátce poválečné. Někdo si možná řekne: Nějací Maďaři? Vždyť v dnešním pořadí pro evropské poháry jsou naši jižní skorosousedé až 36. (třicátí šestí!). Nebývalo tomu tak vždy. Přibližme si tak několika větami historii fotbalu „v Uhřích“. Najdeme mnoho paralel! Maďaři se, stejně jako Čechoslováci, mohou pyšnit dvěma stříbry z MS – v roce 1938 ve finále podlehli (komu jinému, než?) Itálii, které se, podobně jako 1934 v Římě, též nadmíru „dařilo“. Na hřišti i v zákulisí! Plánička, rakouský Wunderteam, ale i další soupeři z roku 1938 nebo 1934 by bývali mohli vyprávět. Ještě v roce 1962 na slavném MS v Chile, ČSSR porazila Maďary ve čtvrtfinále 1:0 s vypětím všech sil, mezi slavná utkání patří i rozhodující 3. zápas o postup na MS 1970 v prosinci 1969, kde i díky brance Franty Veselého ČSSR vyhrála 4:1. Maďaři získali mezitím bronz na ME 1964, ale pak postupně následoval sešup do spodních pater fotbalového suterénu! Určitě vrcholem byl naopak začátek 50. let! To byli suverénem! Na anglické půdě vyhráli jako první celek z kontinentu 6:3, v odvetě pak dokonce 7:1. A na MS 1954 ve skupině vyhráli Maďaři se západními Němci dokonce 8:3 a ve finále pak brzy vedli 2:0 a zřejmě usnuli na vavřínech, čehož využili s buldočí zarputilostí bojující západní Němci a zápas otočili na 3:2!
Řadu paralel najdeme i v klubovém fotbale – mezi válkami ovládaly domácí fotbal celky z Prahy resp. z Budapešti (teprve v poslední době se i tam prosazuje třeba Székesfehérvár či Debrecín). Určitý rozdíl je mezi velikostí metropolí. Budapešť je totiž dvojnásob lidnatá než Praha a v dnešním Maďarsku (má také kolem 10 miliónů obyvatel) žije každý pátý Maďar v Budapešti. Je to dáno historickým vývojem. Maďarskopřišlo po 1. sv. válce o Slovensko, Sedmihradsko, pořádný kus Jugoslávie a dokonce po plebiscitu i o část Rakouska (dnešní Burgenlandsko). Po 2. sv. válce došlo i v Maďarsku k „sovětizaci“ sportu. Ne tak drasticky jako u nás. Budapešťské kluby se jmenovaly většinou podle čtvrtí (podobně i AC Sparta byla založena jako AC Královské Vinohrady a Bohemka jako AFK Vršovice a jmenovala se tak až do památného zájezdu do Austrálie 1927 – z větších klubů tak jedině Žižkovští zůstali věrni rodné čtvrti i jménem). Byly to Ferencváros (Franiškovo město), Kispest (malá Pešť), Újpest (nová Pešť) nebo byl ponechán název dělnického klubu Vasas (železáři – vas je železo, vasas je železář.). Výjimkou snad byl jen MTK, z nějž se na čas stalo Vörös Lobogó, v čemž nehledejte žádnou sprosťárnu (i když třeba někdejší vojáci-záklaďáci by byli proti.) – lobogó je vlajka, prapor a k tomu maďarština patří s češtinou mezi tu menšinu jazyků, které mají odlišné výrazy pro „rudý“ (vörös) a „červený“ (piros). A nevytvářely se žádné novotvary, jako byly u nás Rudé hvězdy, DA, UDA, ATK, Tankista, ale z Kispestu se stal prostě vojenský Honvéd a k Újpestu se jen přidal policejní přídomek Dózsa. Dá se tak říci, že Maďaři vše zvládli elegantněji.
Náš finálový soupeř FTC Ferencváros Budapest (Ferencvárosi Torna Club – Ferencvárošský tělovýchovný klub) patří určitě mezi nejpopulárnější kluby našich „skorosousedů“. Založen byl v roce 1899 a od počátku ctí zelenobílé barvy, jako naše Bohemka. Ferencváros je součástí 9. obvodu Budapešti jižně od centra a na místním nádražíčku zastavují i vlaky mířící na Balaton. Nejčastější přezdívkou je „Fradi“. Je mnohonásobným mistrem Maďarska (ligu vedl o skóre i v polovině dubna 2018, ale po další jarní remíze přepustil vedení Videotonu), i když také začátkem tohoto století prošel finanční krizí, sestoupil, ale dal se opět do kupy a v sezóně 2015/16 se opět mohl těšit z titulu. STEP vyhrál dvakrát – druhý ročník a v roce 1938 byl navíc obhájcem zmíněného vítězství z roku 1937, kdy mj. v osmifinále vyřadil Slavii po výsledcích 2:2 a 3:1. Největším úspěchem FTC bylo vítězství v někdejším Poháru veletržních měst v sezóně 1964/65 (po výhře s Juventusem 1:0). Z něj se pak záhy stal Pohár UEFA, aby se nemusely hledat důvody, proč město X ze země Y lze vlastně třeba díky výstavě králíků možno uznat za město veletržní). Cenné je i stříbro z PVP v sezóně 1974/75! Stará garda Fradi zastoupila i v roce 1976 v Poděbradech družební Vasas na Memoriálu Vlasty Kopeckého. I oni byli přijati a vítáni jako sympaťáci díky bezvadnému ta obětavému tlumočení Lexy Bokšaye!
S blížícím se 80. výročím finále STEP 4. a 11.září se jistě budou objevovat reportáže a dobové fotografie (hodně je popsáno i ve VĚČNÉ SLAVII), různé vzpomínky a oslavné články přímo k oběma zápasům a k triumfálnímu návratu z Budapešti do Prahy i citované zážitky přímých účastníků (možná, že i některé aktuální – 80 let zase není tak dlouhá doba, aby se nenašel žijící pamětník. Cílem tohoto našeho článku je především připomenout, že se blíží toto významné výročí, na něž můžeme být právem pyšní, že v případě našeho finálového soupeře se nejednalo jen o nějaké nazdárky či niemandy, ale o soupeře z tehdy vyspělé fotbalové země, navíc o obhájce trofeje z předchozího roku! Slavia tak dotáhla svoje tažení ročníkem (s Beogradskim 3:2 a 2:1, Ambrosianou (Interem Milán) 9:0 (!) a 1:3 a s AC Janov (Genova) 2:4 a 4:0 až k vítěznímu finále s Ferencvárosem (neboli FTC či Fradi), kdy po hubené remíze 2:2 v Praze (branky Bican a Šimůnek) vybojovala Slavia góly Šimůnka a Vytlačila výhru 2:0 na Üllői út v Pešti a tím i fakt, že se stala poprvé držitelem významné trofeje. Radost však kazila atmosféra v tehdejším Československu, stále drzeji vyřvávali henleinovci a blížila se mobilizace, Mnichov a po něm hrůzy okupace a 2. sv.války! Ale to už budiž předmětem jiného líčení.
Nezbývá než popřát našim funkcionářům úspěch v jednání o zapůjčení trofeje (větší naděje je vkládána do jednání s Rapidem Vídeň), aby tento úspěch mohl být i v Edenu dokumentován příslušným exponátem v podobě důstojné kopie. Nezdolný optimista by jistě dodal, že další možností by bylo některou z evropských trofejí přímo vyhrát, ale z pohádek už naši čtenáři odrostli a reálný pohled na srovnání výkonnosti Slavie s dalšími evropskými celky jistě dá jasnou odpověď. Přesto se může jeden jediný československý klub v historii pyšnit triumfem v „moderní“ evropské soutěži – PMEZ, PVP, Poháru UEFA či nyní v LM či EL. Byl to Slovan Bratislava v roce 1969 po výhře nad FC Barcelona 3:2 ve finále Poháru vítězů pohárů!
Dobi (redakčně neupraveno)