NA SLÁVISTICKÉM KARNEVALU JSME SE VŽDY DOBŘE BAVÍVALI
K nejoblíbenějším účinkujícím patřili právem Yvetta Simonová a Milan Chladil
Přelom ledna a února míval každý pořádný slávista vždy pečlivě zatržen ve svém kalendáři. To býval termín stále populárnějšího Karnevalu, kdy v době jeho největší slávy byla zaplněna obě křídla Sjezdového paláce na pražském Výstavišti (tehdy se v žargonu mluvilo o tzv. Fučíkárně…) a tradice trvala plné čtvrtstoletí od nesmělého vzniku při založení Odboru přátel. V obou křídlech se střídalo až 8 kapel, v posledních letech byla v prostředním sále i malá diskotéka, kterou však tehdy vítaly jen mladší ročníky. Kolem Fučíkárny vždy parkovávaly autobusy z celé naší vlasti a převahu v nich měla střední a starší generace. A tak své odvedly především velké orchestry! Velkou obětavost vedle všech členů výboru a dalších nadšených aktivistů i jako spoluorganizátor se projevoval zejména věrný slávista, nedávno zesnulý Zdeněk Barták (*13.7.1928-+26.1.2018)a v posledních letech pak „barumák“ Jan Mareš. Je ale je faktem, že nepominutelným vystupujícím byl orchestr Karla Vlacha (ač sparťan, vždy velmi rád na Karnevalu vystupoval…). Byl populární i díky televizi a bez jeho účasti si Karneval nedovedli představit zvláště mimopražští účastníci. Jeho protagonisty bylo především duo Simonová – Chladil, i z hlediska slávistického právem. Oba se úctou i láskou k našemu klubu mohli právem pochlubit! A tak stojí za to si je připomenout – koncem minulého roku oslavila Yvetta Simonová své nádherné životní jubileum a 28.června si jistě nejen návštěvníci Karnevalů připomenou náhlé úmrtí Milana Chladila v roce 1984!
Jak už jsme uváděl i jindy, naše parta, o které se hovořilo jako o mládežnících OP nebo vlajkonoších II. generace, nebyla tehdy před 40-50 lety většinou příliš nadšena převahou skladeb pro starší a střední věk, především velkým podílem dechovky a k tomu pak jen písní mimo jiné interpretovaných touto dvojicí, ale časem se ukázalo, že se z řady skladeb staly doslova evergreeny, ať už celého dua nebo stejná oblíbená sóla (My dva a čas, Děti z Pirea, Až na severní pól, Amore, Amore, San Bernardin, Já jsem zamilovaná nebo Pohádka o konvalinkách a řada dalších). Možná, že trochu v různých diskografiích zapadla píseň Český ráj, která musí (a dnes zvlášť) každého vlastence chytnout u srdce, o čemž svědč í i to, že lidé nezapomněli a pouštějí si ji na YouTube nebože při různých Písničkách na přání vysílaných regionálními rozhlasy patří k nejžádanějším (Znám já jeden krásný zámek nedaleko Jičína, zpívá o něm Fráňa Šrámek, tam to všechno začíná….)!
V této souvislosti musíme připomenout ohlédnutí za některými historickými náhodami, mezi něž patří i snad až geniální umění rozpoznat talenty a jejich souhru; v tomto případě ze strany dramaturga, textaře, konferenciéra i dramaturga Vladimíra Dvořáka (*14.51925-+28.12.1999) který poznal schopnsti obou zpěváků a vytvořil z nich nezapomenutelnou dvojici.
I když se nesluší u žen připomínat jejich věk, pokud se však jedná o věk požehnaný, je to něco jiného, takže připomeňme, že Yvetta Simonová, rozená Roubalová, (* 4. listopadu1928v Českém Brodě) oslavila vloni na podzim devadesátku! Tato stálici české populární hudbyzačala nejprve zpívat jako operetnía muzikálovázpěvačka v bratislavskéoperetě a posléze i v Hudebním divadle v Karlíně. Teprve později se z ní stala zpěvačka populárních písní, zpočátku s orchestrem Zdeňka Bartáka. Jako dítě se věnovala baletu a hře na klavír. Po vystudování obchodníškoly studovala soukromě hudbu a zpěv. Mezi zajímavosti patřilo, že poprvé se provdala za manažera Lucerny Františka Spurného. Příjmení Spurnájí na Simonovázměnil Jan Werich! Jejími hlavním životními partnery byl výborný hudební skladatel a občasný zpěvák, k tomu především velký slávista Jaromír Vomáčka(*23.3.1923 -+7.7.1978 , jehož obě životní jubilea jsme si na těchto stránkách připomněli vloni. Zlidověla jeho vánoční koleda Vánoce, vánoce přicházejí, ale poté, co těsně po srpnové okupaci složil „Dobře míněnou radu – Běž domů, Ivane!“, tak i jej postihlo to, že normalizátoři neodpouštěli, a tak, pokud člověk chtěl „Vánoce“ i dlouho po okupaci slyšet, musel paradoxně zajet třeba na vánoční trh do Drážďan, kam se zřejmě klatba nerozšířila. A doslova senzací bylo jeho vystoupení při 80.výročí oficiální existence slávistické kopané v roce 1976, kde zahrál svůj popěvek „Slávie, Slávie, den ode dne lepší je, ta nás všechny přežije!“ Není divu, že slávistická jiskra přeskočila i na paní Yvettu a zůstala v jejím srdci i po předčasné smrti doslova uštvaného Jaromíra v 55 letech 7.7.1978.
Snad ještě bohatší a pestřejší rozjezd měl Milan Chladil (*8.2.1931 Brno – +28.6.1984 Praha). Jeho tatínek byl krejčím a Milan se na jeho přání vyučil témuž řemeslu, když vystudoval obchodní školu. To již od 18 let zpíval 5 let s orchestrem Erika Knirsche a začal studovat zpěv na konzervatoři v Brně a na závěr až do roku 1957 na konzervatoři v Praze a poté chodil soukromě na hodiny k proslulému profesoru Konstantinovi Kareninovi. To již v letech 1954 – 1956 vystupoval s orchestrem Zdeňka Bartáka, kde se setkal mj. s Yvettou Simonovou. V roce 1956 krátce působil v jazzové kapele Kamila Hály, a přešel k orchestru Karla Vlacha, kde působil nejprve jako hlavní sólista, a poté, díky již zmíněnému Vladimíru Dvořákovi, vytvořil s Yvettou Simonovou legendární duo! Mnozí je považovali i za životní partnery, ale byli jen vynikajícími přáteli a kolegy. Rád sportoval – tenis, volejbal, házenou i klidnější boću, ale zahrál si s chutí i fotbálek a v roce 1974 přivedl mužstvo svých kamarádů na podzimní část I. ročníku turnaje pořádaného skupinou mládeže našeho OP, jehož duší byl Zdeněk Ročeň a časem si v Praze velmi populární turnaj získal přezdívku „ročeniáda“. Při startu jeho mužstva se ochotně nechal s mladými slávisty vyfotografovat a na hřišti s nimi pobesedoval! Ač rodák z Brna, byl celoživotním věrným slávistou! Nikdo by býval netušil, že jeho vystoupení v červnu 1984 v Kašperských Horách bude navždy posledním. Při návratu do Prahy zkolaboval a doslova mu puklo jeho slávistické srdíčko! Bylo mu pouhých 53 roků!
Někdo by si možná mohl říci – byly objednány orchestry, zajištěny sály (zpravidla buď poslední sobotu v lednu nebo první sobotu v únoru), rozprodaly se vstupenky! Ale tak jednoduché to zdaleka nebylo. Co by možná stačilo pro nějakou malou tancovačku, nemohlo platit pro Slávistický karneval, který býval právem označován jako největší taneční akce v Praze! A do přípravy se zapojovali mnozí slávisté. Výbor shromažďoval nové nápady, jak vše zpestřit, bez pomoci mládežníků a jejich ranního nástupu na pomocné práce při výzdobě, kterou řídil významný architekt interiérů i exteriérů Jan Zázvorka, bratr známé herečky Stelly, by nebývalo bylo možno realizovat jedinečnou atmosféru ve vyzdobených sálech. Zabrigádničili si i všichni členové výboru (schůze bývaly každý čtvrtek na Žofíně) o lednových čtvrtcích se sezení vždy protáhlo kvůli přípravě tomboly. Nejoblíbenější formou bývávala tzv. obálková metoda, kdy se do obálek vkládaly buď kartičky s výherním číslem, ale většinou nevýherní lístečky, kde bylo jen napsáno například: „Musí Ti stačit, když bude vyhrávat Slavia!“ nebo „Nevyhrál jsi? Šup na parket a potvrď rčení, že smůla ve hře znamená štěstí v lásce!“- Obětavě se zapojili i členové pořadatelské komise, která do své party přijala i řadu mládežníků. Ale kromě kontroly vstupenek jich vlastně nebylo ani třeba – lidé se přišli bavit, radovat se z pobytu mezi stejnými „blázny“ a slova jako „výtržnost či řádění opilců“ byla naprosto cizím pojmem! Mládežníci se pak ujali ještě rozšířeného prodeje suvenýrů, zejména slávistických cylindříků z polysyrénu anebo papundeklových buřinek. A poté, co se bratři Kratochvílové organizačně i trenérsky ujali B-družstva našich fotbalistek, i ony se zapojily a prodej odsýpal ještě lépe! A když bylo vše prodáno, mohl si případný pozorovatel vzpomenout při jejich pohybech na parketu lidovku „Když se v kole roztočí, srdéčko mé poskočí!“
První ročníky probíhaly jen v pravém křídle Sjezdového paláce, ale narůstající zájem a především patronát podniku Inženýrské a průmyslové stavby (IPS), který měl závody po celém Československu, znamenal nárůst zájmu a beznadějné vyprodání Karnevalu. I ipsáci vzali Karneval za svůj a patřila jim část levého křídla (to před několika léty kvůli nepředstavitelné nepozornosti a aroganci firmy vystavující nějaké medicínské výrobky, zcela vyhořelo a zmizel tak část unikátní účelové stavby a s ní i všechny vzpomínky!).
Jistě mnozí, kteří tuto dobu nezažili, položí některé otázky: Například: Proč se akce nazývala karneval, když masek bylo pramálo?Zde hledejme asi hlavní důvod v pojmosloví. Řádný ples totiž tehdy vyžadoval speciální oblečení – muži často frak, ženy pak dlouhé nadýchané šachy. A lidovost akce, kdy se v sálech sešli lidé, které spojovala láska k nejstaršímu klubu u nás, kázala nerozlišovat, kdo je pán a kdo kmán. Neexistovala tzv. volná tvorba cena tzv. SMC (státní maloobchodní cenu) mohla navyšovat jen třeba horská přirážka… Vstupenka stála jen 50 Kčs! A kde se vzalo tolik mimopražských návštěvníků?Přispěly k tomu i různé fondy a i jinak vytvořené prostředky – u IPS to byl především FKSP (fond kulturních a sociálních potřeb, z nějž bylo možno přispět i na podobné akce), u odboček hodně záviselo na schopnostech vedení odbočky, nakolik se jim podařilo přesvědčit místní orgány a organizace, že účast na karnevalu prospěje i propagací jejich města. Občas, hlavně při jubilejních karnevalech, byl připravován průvod odboček, které si pak ponechávaly ceduli se svým sídlem u stolů a vedení OP v čele s Martinem Růžkem pak mělo snadnější úlohu, protože po celý večer špičky výboru OP obcházely především ty stoly, kde seděli členové našich odboček z celé vlasti – ať už to byly například Klatovy či Strakonice, Meziboří či Litoměřice, Rokycany nebo Čáslav, Uherské Hradiště či Brno, Šternberk nebo Šumperk, Žirovnice či Lovosice, Příbram a další!
Možná, že si někdo otře slzu na víčku, že už se asi nikdy nesejde takový počet lidí na podobné akci, ty slávistické nevyjímavje. Ale přiznejme si, že každá doba přináší a odnáší své! Co měl k dispozici človíček žijící třeba v 70.letech? Československá televize nabízela jediný program, druhý program začal vysílat až v roce 1970, a to jen 6 hodin a zpočátku jej mohlo sledovat jen 3,5% diváků.Nebyla další lákadla, vše se dlouho utápělo v šedi normalizačních let! Nějaké přenosy ze zahraničních lig? Velmi slabá nabídka kulturních a zábavných pořadů v domovské obci, atd. A najednou Karneval, kdy každý věděl, že cesta do Prahy na takovouto slávistickou akci nebude marná, Pražáci dojeli do Holešovice pohodlně MHD, z venkova mířily především autobusy. A cenové náklady také nebyly závratné. I v nedávné době se vydařily některé akce v rámci projektu Sešívaníí drží spolu, Univerzity Slavia nebo regionálních báječných akcí, ale jen na odbočce a okolí. Je zřejmé, že účast byla z matematického hlediska jen zlomkem účasti na nejnavštívenějších Karnevalech! Probíhala sice zimní sezóna, ale jeden víkend na špatně upravených sjezdovkách s minimem vleků nebo neupravené běžecké stopy se daly oželet, nemluvě o lákadlech současných dovolených třeba „jen“ v Alpch. Tak to je a na tom nic nezměníme!
Vraťme se proto na chvíli do doby, kdy bylo vše trochu jinak. Pamětníci jistě potvrdí a ti mladší si právem řeknou, že i dnešní doba a styl života má také řadu výhod!
Takže – šatny se zaplnily kabáty a často i „netaneční obuví“ žen a všichni dychtivě u svých stolů očekávali zahajovací úder gongu. Vše začalo v pravém křídle orchestrálkou Červenobílý, to se mi líbí! A na pódium vystoupil všemi pozdravovaný národní umělec Martin Růžek a svými vřelými slovy účastníky pozdravil. A o deset minut později se vše opakovalo v křídle levém! A krásný slávistický večer byl zahájen! (Zlí jazykové dokonce tvrdívali, že termín Karnevalu, známý již dlouho před akcí, ovlivňoval i program Národního divadla tak, aby měl Matin Růžek ten večer volno!) No, a při loučení, kdy mimopražští odjížděli svými autobusy, Pražané pak MHD nebo využívali péče někdejší slávistické odbočky na pražské taxislužbě a jejich „most“ odvezl během pár minut všechny zájemce do jejich domovů!
RNDr. Michal Dobiáš (redakčně neupraveno)