SLÁVISTICKÉ HYMNY, PÍSNĚ A POPĚVKY

Snad mi laskavý čtenář odpustí, když začnu trochu z jiného konce. Jednou měsíčně se scházíme jako spolužáci a naši přátelé v jedné břevnovské hospůdce při tzv. kytarohraní, kdy dva naši spolužáci hrají celý večer a my ostatní  s chutí zpíváme – hlavně písně  Semaforu, V+W, Nohavici či Kryla , ale i zlidovělé skladby Žalmanů či Vlasty Redla. A pokud se dostaneme i do stavu recese, zazní i Gagarin nebo některé tzv. častušky… Jsme tam klubovými srdíčky rozděleni (nepočítáme-li jednohu dukláka) ve smyslu „halb bund halb“ na sparťany a slávisty, ale vše ve formě přátelství i drobného hecování, jak to bývalo před 50 lety běžné. Slovo dalo slovo a vzpomínalo se na léta dávno minulá, kdy vrcholem audio-techniky byl gramofon na kliku a pokud se nesprávně natočil, mohlo se o dohrání desky i její další funkčnosti jenom snít. Ale technika šla mílovými kroky vpřed a na  první gramofon na „elektropohon“ či dokonce na magnetofon jsme se dívali jako na zázrak techniky (přitom by jej nikdo nedokázal narvat ani do té největší tašky na kolečkách, které se tehdy objevily a získaly si brzy přezdívku RVHP (RVHP byla taková nějaká EU pro země východního bloku – Rada vzájemné hospodářské pomoci, ale vtipný český lid tak pojmenoval při nedostatku většiny zboží  ony i dnes oblíbené „tašky-jezdičky“ podle výkladu“ Ráno vyjedu, h…. přivezu“!

Nebylo to jak dnes, kdy každý nasadí sluchátka a ponoří se do vlastního hudebního světa. Nic proti gustu, nic proti technice, ale trochu se vytratil ten pocit party a soudržnosti.  Zpívávalo se ve vlaku i v autobuse (generál Laudon či Hercegovina nikdy nechyběly) a kdyby příslušná bavič přijel k táboráku nebo na víkend na podnikovou chatu, která vždy měla i klubovničku, bez slíbené kytary či harmoniky, tak se to rovnalo snad až vlastizradě! Lidé měli k sobě nějak blíže, ale věděli, kdy přestat. Přiložilo se poslední polínko do krbu, kotel se připravil na noční provoz a šlo se spát, abychom včas stihli ranní autobus ke sjezdovce či na populární hřebenovku! A při vzpomínkách došlo i na dotaz – jak jsme/jste na tom i ve Slavii? Já jsem si vzpomněl na svůj článek z ČBL z roku 2004, který připomněl  i podrobnosti hymen některých odboček a uvedly se tak i některé texty různých slávistických hymen a popěvků. Převzaly jej i Slávistické noviny a najdete tam v archivu i plné texty. Ale uplynulo už 12 let a to je tak půlka generace, a tak začněme z gruntu, možná i jiným úhlem pohledu.

Začněme tak nejtradičnější hymnou či písní  „Červenobílý, to se mi líbí, to já mám, to já mám rád…“ Slávisté ji převzali za svou – aby ne, ale byla prý i hymnou meziválečných národních socialistů, kteří ctili stejné barvy jako Slavia….  Ale vlastně nic v rozporu, národním socialistou byl mj. i velký slávista Dr. Edvard Beneš!  Tato melodie byla i  klasickými úvodními entré při nezapomenutelných slávistických karnevalech, aby pak poté před 5 tisíc nadšených návštěvníků obou vyprodaných sálů tehdejší „Fučíkárny“předstoupil s nezapomenutelnými úvodními slovy Martin Růžek!

Tato melodie jako vůdčí symbol platila vlastně až do poloviny slavných let šedesátých, „golden sixties“,kdy se toho hodně měnilo a změnilo, a to i v hudbě. Začalo se nějak dýchat volněji, pootevřely se hranice třeba do Jugoslávie, odkud se nevozívaly jen mušličky či rakija, ale hlavně gramodesky, kde si našinec i v tzv. socialistické, ale liberálnější „Jugošce“ musel v obchodě s deskami připadat jak v ráji. A i u nás se to měnilo k lepšímu (o to větším šokem pak byla noc na 21:srpna 1968) Vracela se tradiční jména klubů . Z Dynama byla opět Slavia, poté ze Spartaku Sokolovo Sparta a ze Spartaku Stalingrad Bohemka. Vrací se i Viktorka Žižkov… Slavia je zpátky v lize a s ní se objevuje i první parta fantastických vlajkonošů – dnešní Vlajkonoši 1965!

Nezůstalo jen u vlastních slávistických akcí, jimž vévodil samozřejmě karneval. Opět se dalo poslouchat i rádio a různé častušky a vítězné písně z festivalů vojenských písní vystřídaly různé kabarety  a humorné scénky. A slávisté samozřejmě nechyběli. Možná že si někdo ještě vzpomene na popěvek, kde se milenci dohadují, co podniknou: „Já však jenom pro sport žiji, musíme jít na Slavii, sledovat budeme obrannou hru Lály, dívat se, jak Píša pěkně střílí zdáli! Jestliže však soudruh sudí spravedlivý hněv v nás vzbudí, velmi brzy jistě  pozná, postihne ho naše kletba hrozná – pošleme ho do háje, kde příroda krásná je!“  Nevím, zda mužským zpěvákem byl velký slávista Milan Neděla, ale jistotu máme již u jiné skladby: „Když hraje Slávie, tak padaj´góly, když hraje Slávie, hezčí je svět! Příští rok bude hrát zas´ hlavní roli, jako ji hrávala šedesát let! Je to krása, když se útočníci hbití na soupeře rozběhnou a – míč se octne v síti! Obrana, ta vůbec starosti nám nedělá, protože v ní hraje kdo? No přece Lála! Lalalalala!“

Jak je tomu u řady písniček, ne všichni jsou schopni si zapamatovat celý text i melodii, ale Vlajkonoši 1965 si vše geniálně zjednodušili.  Poznali, že melodie Mělnické polky (Tam, kde se stýká, tam u Mělníka, tok řeky Labe s Vltavou…) má podobný rytmus jako potřebná slova pro oslavu Slavie a dlouho se na tuto melodii zpívávalo:  „Červenobílý, to se mi líbí, to je ta barva Slávie! Slávie“!  Při vzpomínkách  na ona léta šedesátá, léta obrody, nesmíme zapomenout ani na Babetu. Již v roce návratu Slavie se formou pochodu hrávala populární semaforské Babeta. A protože přinášela štěstí, hrávala se vždy při nástupu slávistů na hřiště. V článku o ukradeném titulu v roce 1966 jsme připomínali i obnovenou ligovou premiéru Slavie po dvou (nebo pod starým jménem po 17? letech v lize, která se mimořádně odehrávala na Letné a  Babeta zněla díky orchestru dalšího slávisty Karla Krautgartnera dokonce naživo. Štěstí sice nepřinesla, ale nástupní melodií byla i nadále a Slavia tak třeba i díky ní na podzim neprohrála jediný další zápas!

Doslova hudební slávistickou bombu přinesl začátek 70.let díky kapele velkého slávisty, Františka Ringo Čecha a stejně oddaného slávisty Viktora Sodomy. Byli  v té době na vrcholu popularity, ale nejen tehdy se vždy hrdě hlásili i ke Slavii. A to třeba i při jiných vystoupeních.  Když jsem byl na vojně v Terezíně, zajeli tam ringovci i mezi vojáky. A k písničce Ježek, ježek, ježek se má si neodpustil Ringo komentář – no, ne zrovna rádi vám ji zazpíváme, on trenér Ježek našeho Frantu Veselého zrovna s velkou chutí za nároďák nestaví (dával přednost jmenovci ze Sparty Bohumilu, a to až do jeho aféry s nezaplacenou košilí kdesi v Turecku). Tleskali mu tehdy i slovenští Maďaři z našeho útvaru… Ale Kluci zlatí se zrodili až o rok později: „Kam hrabou se nejhezčí slečny, na mou lásku,  můj idol věčný, na nejhezčí, která mezi námi je, tou mou velikou láskou je Slávie! Kluci zlatí, kluci zlatí, jen góly platí, žádná kouzla a jen ukažte jim, jak se hraje!…. Až na onen svět budu veden, rád půjdu, vždyť je tam Eden! A tam přece léta už domov pravý je, mé veliké lásky, mé Slavie!“  Zpíval Viktor Sodoma a zopakoval to i při prvním Slávistickém večeru v roce 2011!

Dalším přelomem byl pak rok 1976. Pokud si dobře pamatuji, tak se poprvé slavilo i výročí slávistického fotbalu, tehdy osmdesáté. Raději se to po léta nechávalo spát, protože slávistický fotbal vznikl oficiálně až v roce 1896 a raději se – společně se Spartou – připomínával rok 1893 jako vznik obou historických slavných klubů… Jak je někdy vše nakonec jinak!

Do Lucerny se tehdy připravila velká show za účasti mnoha umělců-slávistů (a že jich vždy bylo!!!). Asi největším překvapením bylo pro všechny vystoupení skladatele Jaromíra Vomáčky, který byl velkým slávistou, stejně jako i jeho životní partnerka Yvetta Simonová  a její pěvecký partner Milan Chladil, ve své době asi nejpopulárnější zpěváci na někdejších Karnevalech. Vomáčka složil spoustu krásných písní, jakými  byly třeba Lékořice, Zhasněte lampióny či Vánoce, vánoce přicházejí… Ale také píseň složenou krátce po 21.srpnu „Běž domů, Ivane, čeká Tě Nataša!“ Posrpnový normalizační režim dovedl být někdy až přehnaně krutý a vyslovoval tak pro některé lidi tzv. zákaz všeho“! Z předvánoční atmosféry zmizely Vánoce přicházejí (kdo si je chtěl poslechnout, musel zajet třeba do Drážďan, přičemž rozhodně ještě méně liberálnímu režimu NDR Vomáčka nevadil a jeho Vánoce zněly v německé a někdy i v české verzi! Bylo proto obrovským překvapením, když se objevil na scéně a předvedl krátký popěvek „Slávie, Slávie,den ode dne lepší je, Slávie, Slávie, ta nás všechny přežije! Hurá!“ Skladba se hrála po léta po každém vstřeleném gólu Slavie a autor měl žel smutnou pravdu. Pronásledovaný člověk zemřel o dva roky později na infarkt v pouhých 55 letech. Z dnešního pohledu to byla od organizátorů večera obrovská statečnost, že mohl vystoupit. Ale tento večer přinesl i další krásnou slávistickou píseň, jak bylo lze očekávat od jejího autora i interpreta, nezapomenutelného Standy Procházky! Jeho „Naše věčná Slávie“ je živá dodnes a samozřejmě patřila i k letošnímu poslednímu rozloučení s tímto velkým zpěvákem i slávistou!

Čas však plynul dál, přišel Listopad a z USA se objevil i pan Korbel. A nová Slavia si zasloužila i novou hymnu. Tu nazpívali tehdejší hráči Slavie a mimo jiné pěli „Červená a bílá hlásí nástup,vlajka stoupá k výšinám..ˇ

A zatím poslední v řadě je i nejčastěji hraná skladba, kterou všichni důvěrně známe: „Známe se už celý století, roky snů, pak roky prokletí! Vítězství i nesplněných přání, je to tak, že nikdy nejsme sami! Na nebi hvězda vychází, jdeme dál a nic nás nesrazí, všechno to, v co jsme kdy věřili, stane se, a to už za chvíli!  Slávie, bíločervený, Slávie, bíločervený!“ Moderna možná nepřirostla některým, zvláště starším slávistům příliš k srdci a kritizovali, že Slavia je přece červenobílá a ne bíločervená! Jednak možná pozapomněli na slova hymny Standy Procházky, kde také používá výraz bíločervená, ale především jde o rytmus. Zkuste si třeba jen zaskandovat červenobílý i bíločervený… Nezní vám ten druhý výraz rytmičtěji nebo patřím jen k menšině, která si to myslí? Ale o co jde? Obě barvy jsou přece ty naše, historicky české, slovanské, slávistické! Prostě a jasně – jdeme dál a nic nás nesrazí!

Stojí za to ještě uvést dva popěvky, které už určitě upadly v zapomnění. Jak jsme již uvedli, první generace si vybrala k přizpůsobení si Mělnickou polku, u druhé generace to byla známá skladba Beatles Žlutá ponorka. A často zazněl takto modifikovaný refrén: „Jede, jede, jedeSlávie, naše Slávie, věčná Slávie! Dva body vám vezme Slávie, naše Slávie, věčná Slávie! Nananá…“. A vzpomínku si zaslouží i někdejší B-mužstvo Slavie, jehož dlouholetým vedoucím býval  Láďa Biskup. Tato parta si zase přizpůsobila známou písničku „Ta slepička kropenatá, bílého peří, vzkázala mi moje milá, že mně nevěří.“ Ale místo „Když nevěří, ať nechá..“ se z plna hrdel zpívávalo: „Když vyběhnou na hřiště, jásá celý hlediště! Jsou to kluci sešívaní, patří na hřiště!“

Závěrem nesmíme zapomenout ani na naše odbočky. Některé si složily vlastní hymny a používají je na svých akcích. Ať už to jsou slávisté z Brandýsa nad Orlicí („městečko maličký“), Cvikova („Severní“) nebo Rožďalovic („Když Slávie vyhraje“).

Zkrátka a dobře, Slavia a slávisté se neztrácejí ani v říši hudby a to jen dokazuje význam našeho klubu daleko vně obdélníku vymezujícího fotbalové hřiště! A to je dobře!

Dobi

(ČLÁNEK NEBYL REDAKČNĚ UPRAVEN)