CHLOUBOU SLAVIE JE I ŠIROKÁ OBEC UMĚLECKÁ! TŘEBA TAKÉ SKLÁŘI!
Stálo by za to vypátrat, zda vůbec existuje někde na světě klub, který by měl vedle obrovského počtu věrných fanoušků ze všech vrstev společnosti i percentuálně tolik představitelů umělecké sféry. Úkol jistě nadlidský, ale jsem naprosto přesvědčen, že Slavia by v žebříčku stála hodně vysoko! Byli to totiž především umělci, kteří si uvědomovali, že začátkem 60.let snad nejčeštější klub naší historie pomalu a jistě hyne na úbytě a věděli, že je třeba urychleně něco podniknout. Dokázali v té části národa, která se mohla pyšnit červenobílým srdíčkem a tradicemi, probudit snad už jen doutnající vztah k milovanému klubu a různými akcemi, nejprve pod heslem Slávisté Dynamu, tak rozfoukali dohasínající ohýnek vnitřní síly a rodila se tak renesance klubu, který v časech poválečných přišel o svoje jméno, dresy i hřiště! Spontánně tak vznikl Odbor přátel a mezi jeho největší tahouny patřili od počátku přední českoslovenští umělci! Vyjmenovat všechny, kteří se o renesanci Slavie zasloužili, by vydalo na malý telefonní seznam, a tak uveďme jen ty nejznámější. Nejprve připomeňme slavné herce a zpěváky, kteří se objevovali na prknech znamenajících svět! Martin Růžek, Miroslav Horníček, Vladimír Menšík, Ladislav Pešek, Josef Kemr, Jan Pivec, pěvec Eduard Haken, zpěváci Milan Chladil, Standa Procházka, Karel Štědrý, Viktor Sodoma! K nim se pak přidávaly generace další a další, stejně jako úspěšní mistři textu psaného jako třeba asi nejznámější Bohumil Hrabal, ale například i slovenský spisovatel Ladislav Mňačko.- Tato jména a mnohá další si jistě připomene každý, kdo zalistuji v některé publikaci věnované historii Slavie a jejího OP.
Trochu se možná však pozapomnělo na další umělecký směr, který naši zemi proslavil po celém světě! V naší zemi nikdy vůbec nešlo jen o užitkové sklo, kdy se sklárny nacházely po celém území Československa, zejména v podhůří hor, ale i jinde. Čtenáři z různých koutů naší vlasti si jistě připomenou místa jako například Bílinu, šumavskou Lenoru, valašskou Karolinku, Světlou nad Sázavou, Poděbrady, slovenské Lednické Rovne, Vaďovce či Dubnica nad Váhom! Světovou proslulost získaly sady z karlovarské sklárny Moser či malé skleněné figurky Ale špičkou byly určitě výtvory dvou velkých umělců a pedagogů ze severních Čech – Stanislava Libenského a Bohumila Čably. A proč je uvádíme na našem webu? Oba byli věrnými slávisty, od počátku aktivními členy Odboru přátel!
STANISLAV LIBENSKÝ PROSLAVIL SKLENĚNÉ MĚSTEČKO ŽELEZNÝ BROD
Pokud někde nahlas vyslovíme jméno sklářského génia Stanislava Libenského (*27.3.1921 Sezemice u Mnichova Hradiště – 24. 2. 2002, Železný Brod), odpoví nám ozvěna: sklářský výtvarník, sochař a pedagog a celoživotní pracovní i životní partner Jaroslavy Brychtové. Jeho pedagogické práce i sklářského umění si vážil a váží celý svět! Přispěl výrazně k tomu, že pojem Bohemia Glass se doslova stal jedním ze základních pojmů, který charakterizoval úspěchy naši vlasti i v tomto oboru, které představovala především skleněná plastika!
V Sezemicích (pozor, neplést s městečkem u Pardubic) se narodil v rodině kováře. Chtěl se stát malířem, ale jeho otec preferoval sklo, protože se jím dá prý snadněji uživit. Postupně získával vzdělání, od roku 1950 prošel postupně Odbornou školou sklářskou v Novém Boru a v Železném Brodě a Vysokou školou uměleckoprůmyslovou. Usadil se v Železném Brodě a toto městečko na Jizeře si asi i díky němu získalo přídomek Skleněné městečko! V roce 1954 Libenský začal spolupracovat s tehdy třicetiletou Jaroslavou Brychtovou. Společně začali sklo tavit do podoby sochařských objektů, brzy impozantních rozměrů. „Hodně lidí nám říká, jak je to možné, že výtvarné dílo můžou dělat dva lidi. Vždyť dílo je impulsem jedné osobnosti! Jenže ono to kupodivu šlo, ty impulsy přicházely od obou. Já víc kreslil a Jaroslava ty věci sochařským zásahem dostávala do světelného prostoru. Takže nám promiňte, že jsme dva, ale už to jinak nebude,“ žertovával.
Pro svůj první zahraniční projekt na bruselském EXPO 58 se Libenský s Brychtovou inspirovali nástěnnými malbami v Altamiře. Do betonové stěny vsadili skleněné kameny se zvířecími reliéfy. Pro EXPO 67 v Montrealu připravili tři obrovské plastiky. Jediná z nich, Modrá konkrece, se vrátila do Československa a po roce 1989 se stala „nejžádanějším a finančně nejvýše ohodnoceným exponátem československého skla vzniklým po roce 1945“. Vrcholem tvorby Libenského s Brychtovou se stal rok 1970, kdy prezentovali na EXPO 70 v Ósace legendární Řeku života. Byl to jejich největší a nejpozoruhodnější objekt: dvouvrstvý tavený reliéf dvaadvacet metrů dlouhý. Do skla byla obtisknuta těla dvou děvčat, která jako by unášela vodní hladina. Původně přes tyto reliéfy vedly šlápoty vojenských holínek, jako metafora srpnové invaze před 50 lety. Ale to už se rozjžděla husákovská normalizace a tento „doplněk“ musel zmizet a dílo tak muselo být přebroušeno. Načálstvo však i toto vlastenectví rozlítilo a důsledkem bylo odsunutí obou manželů do pozadí – poprvé pak mohli vystavovat až v roce 1988! V Československu tak byla díla Libenského a Brychtové vidět daleko méně než v cizině. Přesto zde vzniklo několik skvělých instalací. Třeba dvojice oken svatováclavské kaple katedrály sv. Víta v Praze, křišťálová vitrail v budově pražského Motokovu, sedm oken v kapli v Horšovském Týnu (jejich nejlepší dílo v architektuře) a křišťálová stěna ve vstupním prostoru pražské Staroměstské radnice. Libenský s Brychtovou dokázali, že sklo může být v umění rovnocenné třeba s malbou nebo kamennou sochou. Libenský byl navíc pedagogem, který tento duch přenášel i na studenty. A v tehdy tolerantnějším severočeském regionu stál od roku 1982 u zrodu tradice mezinárodních sklářských sympozií v Novém Boru. Velice brzy začala rovněž spolupráce Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové s architekty., což platilo u vpravdě průkopnické stavby televizního vysílače Ještěd nad Libercem a zapsal se i do historie architektury svým unikátním výtvarným řešením pláště budovy Nové scény Národního divadla v Praze.
Libenský s manželkou
Možná, že si někdo řekne, proč se tolik rozepisujeme na slávistickém webu o sklářském umělci? Protože on byl i takovým slávistou, na kterého musí být náš klub hrdý! Kdykoliv byl v Praze a v Edenu hrála Slavia, nemohl chybět. Ale rád zavítal i do kanceláře OP v legendární dřevěnce (čtvrté dveře vlevo…). A pokud tam byl zrovna Martin Růžek, tak vždy prohlásil “Přišlo nám naše slávistické sluníčko (jeho optimistický úsměv k tomuto přirovnání přímo vybízel). A vždy opáčil“ „Přátelé, bude lépe? Musí být!!!“ V té době bývala severočeskou jedničkou odbočka v Novém Městě pod Smrkem, trochu skrytá na Frýdlantsku za hřebenem Jizerských hor. Delegace na některou akci pořádanou pod heslem „V Novém Městě každý vždycky žil a žije slávisticky!“ si často malounko zajela přes Železný Brod, zvláště pokud cestoval i Ladislav Ženíšek nebo František Plánička a zastavili se v malém království skla v domku vysoko nad levým břehem Jizery. Bývala to nádherná setkání!
MĚSTO SKLA NOVÝ BOR PROSLAVIL I BOHUMIL ČABLA
Vůbec není náhodou, že se v souvislosti s českým sklem nejvíce hovoří vedle Železného Brodu i o dalším severočeském městě, o Novém Boru, který leží jen 10 km severně od České Lípy. Sklářské školy v obou městech, muzea i stálé výstavy dokazují, co vše bylo zlatýma rukama českých sklářů vytvořeno a tvoří se i nadále. Historie Nového Boru je mimo jiné také protkána sklářstvím a nejvíce je spojována s koncernem Crystalex (kde mimo jiné měl vedoucí funkci i bývalý vynikající brankář házenkářské Slavie Ing. František Arnošt, který byl jedním z představitelů brankářské školy mužské házené ve Slavii (Arnošt, Korger, Barda a Gallivoda) v době, kdy i slávistická mužská házená patřila k československé špičce s řadou mezinárodních úspěchů. A František Arnošt dokázal skloubit vrcholový sport s profesním růstem!) V Haidě (jak Nový Bor někteří podle německé verze názvu města přezdívají) však bylo vždy dost prostoru jak pro velkovýrobu, tak i pro skutečné sklářské výtvarné umění. Tam vynikal především další významný slávista- pedagog a výtvarník Bohumil Čabla.
Oproti př.Libenskému se aspoň nám zdál být trochu uzavřenější, při akcích OP si sedal s přáteli vždy spíše stranou. Ale všichni jsme dobře věděli, jaký to je také umělec, co vše dokázal, zejména při tvorbě různých unikátních váz a později při spolupráci na tvorbě nádherných lustrů s umělci v blízkém Kamenickém Šenově! Narodil se 17. 4. 1926 v Novém Hrozenkově na Vsetínsku a právě sklo a možnost se vzdělávat na zdejších školách jej přivedly na sever Čech, kde působil až do konce svého života (+ 5.12. 1993 Nový Bor).
Vyučil se malířem skla v Karolince, potom vystudoval malování a leptání skla u St. Libenského na SUPŠ v Železném Brodě a v roce 1948 byl mimořádným posluchačem Univerzity Palackého v Olomouci u prof. Jana Zrzavého. V letech 1954-7 už pracoval jako výtvarník v Novém Boru, později se začal věnovat autorské tvorbě a své návrhy realizoval se skláři v Novém Boru a doma na Valašsku, v Karolince. Od roku 1970 spolupracoval i s architekty, zejména při již zmiňované tvorbě svítidel.
NESMÍME ZAPOMENOUT ANI NA SPISOVATELE JANA PROCHÁZKU!
Méně rozšířené povědomí o některých umělcích není vždy dáno jen menší publicitou daného uměleckého oboru. U spisovatele Jana Procházky (*4.2.1929 – *20.2.1971), který se narodil, stejně jako Alfons Mucha nebo Vladimír Menšík v moravských Ivančicích, byly důvodem hlavně politické veletoče, kterými prošla naše země ve druhé polovině 20.století. Jako jeden z mužů obrodného procesu v šedesátých letech se dostal jako jeden z prvních na index, naopak po Listopadu mu mnozí vyčítali jeho poválečné nadšení ve víře v lepší budoucnost a z něj vyplývající angažovanost.
Pocházel z rolnické rodiny. Vystudoval Střední zemědělskou školu v Olomouci a pak nastoupil do vzorového mládežnického statku v Ondrášově u Moravského Berouna. Ten už se nacházel hluboko v tzv..Sudetech a po odsunu se vlastně zde začínalo od píky. Později využíval nabytých zkušeností při práci na zemědělském referátu nejprve na kraji v Olomouci a pak na ÚV ČSM. V roce 1956 napsal svou první knihu. V roce 1959 se stal dramaturgem a scenáristou Filmového studia Barrandov. V šedesátých letech byl členem ideologické komise ÚV KSČ, ale patřil k nejvýznamnějším a oblíbeným představitelům reformního křídlu KSČ. Sjezd spisovatelů v létě 1967 prakticky odstartoval obrodný proces nazývaný Pražské jaro a Jan Procházka pak v letech 1968–1969 zastával funkci místopředsedy Svazu československých spisovatelů. Po roce 1969 byl během normalizace z politických důvodů zakázán a filmy, které byly podle jeho scénářů natočeny, buď byly stahovány hluboko do trezoru nebo z titulků bylo vymazáno jeho jméno (např. Už zase skáču přes kaluže nebo Páni kluci). Mezi jeho další scénáře patří Kočár do Vídně, líčící osudy osamělé mladé ženy, nebo Ať žije republika, kde vylíčil osudy mladých lidiček v pohraničí. Bohaté zkušenosti z pohraničí byly i zdrojem próz Zelené obzory či Přestřelka. A film Ucho líčícím okolnosti odposlechů v 50.letech viděli diváci až po Listopadu.
To je vlastně jen zlomek z jeho úspěšných děl, ale je třeba připomenout i jeho další činnost, a to besedy se čtenáři. V Břevnově bývala tehdy velmi aktivní knihovna, kam Jan Procházka přijal několikrát pozvání. Nemohu na ty besedy zapomenout. Z původně plánované hodinky jsme se rozcházeli až před půlnocí, když dokázal vtipně hovořit o všem možném i nemožném. O kladech i záporech znovuosídlovaného pohraničí, ale i třeba o tom, proč ani italští ani němečtí fašisté nikdy pořádně nedokázali obsadit celý Balkán, kde jim hlavně v noci z hor dokázali čelit četní partyzáni. A nikdy nezapomněl ani na svou velikou lásku – Slavii, A protože se v sále asi moc slávistů nenacházelo, dovolil jsem si i několik dotazů a odnesl jsem si i z této oblasti krásné dojmy o ryzím vztahu!
Bohužel, jak známe i z přírody, nikdy nesvítí sluníčko trvale. A za 100 let své historie zažila naše vlast tři období, kdy šlo doslova o krk i kvůli různým vlastizrádcům, kteří se vždy vynořili. Nepočítáme-li krutost roků německé okupace, byla to doba kolem Mnichova, období po Únoru a husákovská normalizace. Nejvýrazněji se to projevilo v oněch 50.letech i řadou poprav, ale o moc lépe nebylo ani kolem Mnichovské zrady a za Husáka. Tam se jednalo spíše o psychický tlak, vlastně také takovou formu teroru. Její obětí se stal v roce 1938 jeden z největších světových spisovatelů Karel Čapek, ale v pouhých 42 letech nás žel navždy opustil roce 1971 i Jan Procházka.
Dobi
(článek nebyl redakčně upraven)