DVAKRÁT DO TÉŽE ŘEKY NEVSTOUPÍŠ (I KDYŽ SE JMENUJE TŘEBA LABE)

SLAVIA OPĚT PO TŘECH LETECH VYŘAZENA Z POHÁRU DRUHOLIGOVÝM ÚSTÍM

Na známé úsloví jsem si nemohl nevzpomenout, když jsem se rozhodoval, že se vydám na pohárový fotbal do krajského města na soutoku Bíliny s Labem. I když jsou tato slova míněna obrazně, doufal jsem, že z toho vyplyne nikoli paralela s utkáním třetího kola ročníku 2012/13, kdy v Ústí Slavia 2. října 2012 podlehla v penaltovém rozstřelu a byla z poháru vyřazena. Bylo to tehdy krátce po úspěšném derby se Spartou, ale také krátce po zahájení ligového ročníku, do nějž Ústí nebylo vpuštěno pro nevyhovující stadion.

Nebyl jsem asi sám, kdo doufal, že se díky pozitivním změnám ve Slavii historie opakovat nebude. A skutečně bylo vše jinak. Ale naprosto jinak, než si každý z nás představoval. Jistě mnohé překvapil především stadion. Z rozpadajícího se stánku, kde se hráči převlékali ve stavebních buňkách a některá místa ještě pamatovala stopy po někdejších nechvalných srazech henleinovců, se stal moderní stadion, který určitě splňuje všechny prvoligové parametry.  Start atraktivního soupeře zaplnil místa na tribunách téměř do posledního místečka. Bohatou historii má i ústecký klub, který si třikrát zahrál nejvyšší soutěž, ale také zažil léta prokletí. Podobně jako jiné kluby prošel i řadou změn názvů, pro nás budiž pozoruhodné, že v letech 1947 až 1949 nesl jméno Slavia Ústí – k sympatiím ke Slavii se v médiích (a to i na vlnách krajského rozhlasu!) přihlásil i střelec zřejmě rozhodujícího gólu Smola – pak to byl Spartak, FK, či současný MFK, ale stejně je to pro každého Arma, kterýžto název klub nesl po dlouhá léta.

K severním Čechám, odkud pochází většina mých předků, mám vztah více než kladný. A tak jsem hezké předpodzimní úterý (den nato začínal astronomický podzim) věnoval celé Ústecku. Setkání s přáteli, ale i návštěva hrobů, malé posezení s bývalými kolegy… Ústí určitě není městem, o kterém by se dalo říci, že vzbudí lásku na první pohled. Ale takový místní bard Petr Lüftner dokazuje v každém svém songu, jak mu město přirostlo k srdci a mnozí tvrdí, že láska na druhý pohled už se tady i díky němu objevuje. Hrad Střekov, lanovka na Větruši, kostel s nejšikmější věží u nás… A protože díky akci „Den bez aut“ byla zrovna MHD zdarma, dalo se toho projet hodně. Tedy příjemně strávený den? Určitě tak do cca 18:20, dokdy byl zápas celkem vyrovnaný. Ale pak to začalo. Stačí ocitovat mého náhodného souseda na tribuně, který na zápas přijel ze saské příhraniční Bad Gottleuby: Který že manšaft je ligový a který druholigový? Ústečáci nás předčili bojovností, ale i souhrou, vlastně fotbalovostí obecně. A penalta? Faul přímo před mýma očima. Já bych ji, žel, musel odpískat také! A ty dýmovnice si také tradiční bezmozci v našem, jinak obětavě fandícím kotli, mohl odpustit. Na rozdíl od Zlínských, kde zaznívaly i xenofobní urážky, čímž mě jinak sympatické město zklamalo, jsme slyšeli od domácích jen fandění, podporu a oprávněnou radost!

Nevstoupili jsme tedy znova do téže řeky. Ale zcela jinak, než jsme nejen věřili, ale i tušili. Zatímco před třemi roky to byla trošku i smůla, Ústí vyrovnalo tehdy z „trmy-vrmy“, jak by jistě popsal situaci legendární reportér Gabo Zelenay, a rozhodla až loterie penalt, letos byl průběh jednoznačný. Po stavu 3:0 už Slavia jen korigovala. Snad to bude tak trochu varování před nedělním derby. S takovými výkonem téměř kompletního celku by Slavia neměla tu nejmenší šanci!

                                                                                                                                                                  Dr. Michal Dobiáš