FILMOVÉ VARY KOPLY DO MERUNY
Na úvod hrst suchých čísel – v průběhu letošního 49. ročníku Mezinárodního filmového festivalu, který se konal tradičně počátkem července v Karlových Varech, bylo k vidění 245 filmů, uskutečnilo se téměř 500 projekcí, které navštívilo více než 130 tisíc diváků. Možná proto, že zrovna vrcholilo fotbalové Mistrovství světa v Brazílii, otisklo se i do festivalového stříbrného plátna několik stop nejglobálnější lidské hry.
První z nich, a to velmi rozpačitou, představovala italsko-argentinská komedie Rozhodčí. Celovečerní debut režiséra Paola Zuccy honí příliš zajíců, což kompaktnosti sdělení nepřidá. Rivalské souboje dvou týmů z třetí „pralesní“ ligy kdesi na Sardinii, milostné pletky klíčového hráče, dávné rodové spory smíchané s problematikou chovu ovcí a k tomu ještě kariérní vzestupy a pády druhdy slavného, leč úplatného, rozhodčího. Vše v černobílém provedení, aby prý – jak vysvětlil režisér – „nebyl film spojován s konkrétními událostmi“. To se mu podařilo na výbornou, zvlášť když nutí tu fotbalisty (přizdobené převažujícím účesem model „Suchopárek 1996“) vytvářet rádoby humorné pohybové kreace, při nichž kosti praští, onde zas rozhodčího baletně vířit drnovištěm a teatrálně kouzlit s kartami, nemluvě o situaci, kdy režisér-filuta na hřiště vžene nebohého osla. Venkovský kompars překypuje panděry, zástěrami, vřeštivými ústy. Operetní fotbal z jiné planety.
To celovečerní dokument Istanbul United je jiná káva. Když v červnu loňského roku vypukly v Istanbulu nepokoje kvůli necitlivému kácení stromů v parku Gezi u Taksimského náměstí, postupně se demonstrace rozšířily skoro po celé zemi a staly se několikatýdenním výrazným protestem proti politice Erdoganovy vlády. Brutální postup policie nejenže sjednotil k odporu rozmanité vrstvy turecké společnosti, ale přinesl ještě jeden nečekaný moment – do čela tvrdě potlačovaných demonstrací se postavili skalní příznivci istanbulských fotbalových klubů Galatasaray, Fenerbahçe a Beşiktaş. Odvěká vzájemná nenávist šla stranou v boji proti společnému nepříteli.
Když německý režisér Olli Waldhauer – věrný fanda 1. FC Kolín nad Rýnem – uviděl na internetu fotografii, na níž protestující dav vedli fanoušci zmíněných tří istanbulských mančaftů v dresech a šálách, bylo mu hned jasné, že je tu velké téma pro film. „Došlo k něčemu mimořádnému. Nedokážu si představit, že bych šel někam protestovat společně s fanoušky Fortuny Düsseldorf či Borussie Mönchengladbach a všichni bychom na sobě měli dresy svých klubů.“ Spojil se se svým kamarádem, režisérem Farídem Eslamem (absolventem pražské FAMU) a společně prostřednictvím sociálních sítí navázali kontakt s ultras skupinami zmíněných tří klubů. Zrodil se dokumentární koktejl plný bezprostředních záběrů ze žhavých kotlů istanbulských „severních“ tribun, třaskavé atmosféry pouličních demonstrací a emotivních vyznání oddanosti svému klubu („Když na sobě mám fotbalový dres, tak se chovám tak, abych klub reprezentoval a ne proti němu obracel veřejnost.“) i nenávisti k soupeři („Od sedmi let jsem najednou věděl, že nesnáším Galatasaray.“). Z filmu prosvítá zamyšlení nad mentalitou Turků a fotbalových ultras, současně mimoděk ukazuje, jak rychle se společenské vzepětí rozplyne ve všedním životě. Přínosný film, kterému k jedničce s hvězdičkou chybí o pár minut kratší stopáž, jež by eliminovala nadbytečné opakování některých scén.
A co zbylo dnes ze spojenectví istanbulských příznivců? Olli Waldhauer si myslí, že se úplně nevytratilo: „Dřív se stávalo, že při potyčkách mezi ultras někdo občas přišel o život, ale od demonstrací zatím nikdo. Pokud k tomu kromě samotných nepokojů na Taksimu trochu přispěl i náš film, je to pro nás velké vítězství“.
Ještě jednu fotbalovou stopu zanechal letošní karlovarský filmový festival, a to dokonce přímo slávistickou! Před více než dvaceti lety se zrodila tradice festivalových znělek, rozmanitých výtvorů předních domácích režisérů, které uvozují každou projekci v rámci jednotlivých ročníků. V poslední době se charakter znělek proměnil – v černobílém mikropříběhu si vždy zahraje osoba, která byla v minulosti v Karlových Varech oceněna Křišťálovým glóbem za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii.
Letos padla volba na velkého příznivce Slavie Miroslava Ondříčka, držitele ceny z roku 2004. Nejen duši slávistovu zalila vlna očekávání, leč výsledek svou rozpačitostí bohužel kopíruje výkony sešívaných fotbalistů v sezóně 2013/14. Proti brilantní etudě o raněné herecké pýše s Johnem Malkovichem, horroru prožitém Helen Mirrenovou, nonšalantnímu postoji ke stáří Miloše Formana či Věry Chytilové, neplánovanému konfliktu se zákonem Andyho Garcíi nebo těžkému ránu bonvivána Dannyho DeVita je nová znělka o koňskou délku zpět. Režisér Ivan Zachariáš tentokrát zvolil prajednoduchou výchozí situaci – posadil světoznámého kameramana k televizi, v níž běží jarní derby na Spartě. Devastaci slávistického týmu (již otravné, mnohokrát omleté klišé) komentuje Ondříček několika takřka nesrozumitelnými slovy, po obrazovce přeleze moucha, zazní trocha hudby z Amadea. Je zřejmé, že nikdo z tvůrců se s dobrou formou nepotkal. Snad šlo symbolicky o skutečně poslední tečku za zpackanou sezónou červenobílých.
Vlastimil Váňa
