HAJDUK NEBO DINAMO?

Několik postřehů ze dne, kdy se odehrávalo největší derby v Chorvatsku

Každý, kdo měl možnost zúčastnit se únorových oslav 100.výročí Hajduku Split nebo jen tak vyrazil do slunné Dalmácie, jistě pochopil, co pro každého Dalmatince (a nejen něj) znamená milovaný Hajduk a slavné derby s konkurenčním Dinamem z metropole Záhřeb. I když si po loňském postupu velmi dobře vedl i druhý splitský klub Radnički a i když i Záhřeb se pyšní vždy několika ligovými kluby, je derby Hajduk – Dinamo vždy tím jediným, pravým derby…

Každá země má asi jeden vyvolený klub, který je tak nějak „rovnější mezi rovnými“. Známe to u nás, v Německu je to třeba mocný Bayern, no a v Chorvatsku velkoklub Dinamo. To navíc dává zvláštní náboj každému souboji dvou nejpopulárnějších klubů Chorvatska.

Kalendář si někdy tak trochu pohraje s termínovou listinou  – například Slavia již potřetí za sebou startovala v Teplicích o víkendu kolem 21.srpna, nejinak tomu bylo i kolem tohoto derby. První zářijový termín je pro mne osobně rozlučkou s létem, s mořem, s Dalmácií a v den odjezdu bylo v rozpisu návratové soboty – loni i letos i zmíněné derby.

Při zpáteční cestě si vždy zajistíme ještě nocleh na trase, abychom rozdělili zpáteční cestu na přijatelnější úseky a loni – slovo dalo slovo – jsme u přátel pod Plitvickými jezery dostali pokojík s televizí a tím i přímým přenosem z derby. Dlouho jsme tehdy po remíze 1:1 s domácími diskutovali o fotbale i dalších sportech a úspěších našich i místních sportovců a na repete jsme se připravili i letos. Opět sobota, opět den našeho návratu a noclehu pod Plitvicemi. A pokojík s televizí čekal.

Přiznám se, že vloni, na začátku raného odpoledne, jsme do Splitu zajeli, abychom symbolicky pozdravili přístav, Rivu, Marjan i posvátný Poljud a odebrali se pak ještě na trasu na sever. Letos nás přátelé varovali. Derby bylo označeno stupněm nebezpečnosti a rizikovosti 1A, v akci byly dvě tisícovky policistů, kteří hlídali nejen ve městě, ale v obležení byla snad všechna odpočívadla na trase Záhřeb – Split. Jedním z důvodů byl asi fakt, že v dresu Dinama se nakonec objevil i Josip Šimunić, který po odchodu z německého Hoffenheimu dlouho koketoval s „bílou košilkou“ Hajduku, aby nakonec skončil u konkurenta. No nic, řekli jsme si, vše uvidíme večer v televizi a policisté hlídají odpočívadla jen v protisměru.

Jaké však bylo zděšení mé i přátel, když místo očekávaného derby se na obrazovce objevil pořad k 20.výročí chorvatského olympijského výboru, navštívený vládními představiteli, a tudíž preferovaný. Pořad dost pod úrovní, s připitomělými scénkami i rádbobyvtipnými zpěváky… I v Chorvatsku mají v televizi zřejmě svého Otíka….

Pozitivem je, že z celého utkání běžela rozhlasová reportáž (to už se u nás nevidí, vlastně neslyší a naše generace jen vzpomíná na takové reportéry, jakými byli Karel Malina, Stanislav Sigmund nebo Gabo Zelenay…) a chvílemi se zachytil i internetový přenos.

Bylo třeba dobře slyšet, jak oba tábory nešetří především dělbuchy, na což reportéři jen s povzdechem poukazovali…  Zápas skončil, stejně jako loni, 1:1, což více uvítalo hostující Dinamo, i když domácí hráli od 20.minuty jen o 10 po hloupém vyloučení Brkljači. Hajduk ale vedl a Dinamo vyrovnalo v nastaveném čase první půle.

K Hajduku jsem osobně měl vždycky blízko, po únorovém zážitku z oslav 100.výročí pak ještě blíže, a tak jsem si slíbil, že se někdy na Poljudu v budoucnu zase musím „zastavit“. Raději ale ne při derby, jinak je vždy atmosféra báječná!

Dobi