JAN BAUER SE STAL NEDÁVNO TRENÉREM ÁČKA ŽEN, MLÁDEŽ VŠAK NEOPOUŠTÍ

….Jenže život se nedá naplánovat dopředu, říká v rozhovoru s Janem Čapkem o své kariéře.

Do Slavie jsi přišel na nábor ?

Na nábor v pěti letech k panu Fabankovi.

Jak probíhal začátek ?

Na nábor jsem přišel, když už všichni odcházeli, zbyl tam jen pan Fabanka. Řekl mi, že je konec, ale že mě ještě vyzkouší. Postavil dva kužele, měl jsem udělat člunkový běh tam, zpátky, tam, zpátky, pak to samé s míčem. Řekl, že rychlostně jsem na tom dobře a abych přišel pozítří, kdy se začíná  trénovat. Takhle to začalo.

Já jsem tě poprvé zaregistroval v béčku, hráli jste proti Bohemians a trenér Kozel tenkrát překvapil vaší sestavou. Obrana se mi moc líbila a od té doby jsi mi utkvěl v paměti. Vzpomínáš si na to ?

Na klání se Střížkovem ve třetí lize si pamatuji dobře, protože to byly vyhecované zápasy. Oni měli domácí hřiště hned vedle nás, na tom stadionku na Xaverově. Pamatuji si ten zápas  dobře. Když jsem pak přišel do béčka, tak jsem začínal u pana Trávníka a když pan Trávník odešel, tak to převzal jeho asistent Kozel. Ze začátku jsem hrál krajní zálohu z obou stran, pak jsem se přemístil na krajního beka. To je dneska vlastně stejný post, jestli hrajete krajního beka nebo krajního záložníka. Měli jsme mladý tým, mladou obranu. Pod vedením pana Kozla se nám hrálo a trénovalo dobře, protože jeho přístup k fotbalu byl na úrovni.

Já mám na mysli vršovickou Bohemku, vyhráli jste 1 : 0 a vaše obrana excelovala.

S vršovickou Bohemkou? Hráli jsme v Ďolíčku? Přiznám se, že si to nevybavuji, tam jsem nehrál, byl jsem zraněný. V Ďolíčku hrál Michal Šmíd, ten hrál stopera a Švamby, já jsem se byl jen koukat na tribuně. Ten náš gól dával Eliáš.

Zranění však přineslo konec Tvé kariéry ve vrcholovém fotbalu, ale ještě předtím jsi byl na nějakém hostování. Myslím ale, že jsi absolvoval i  přípravu v áčku.

No, to bylo ten první rok, když jsem přišel z A-dorostu. Pár zápasů na jaře jsem hrál, to si mě vytáhnul pan Trávník do B-mužstva, takže nějaké zápasy jsem odehrál i za béčko. V létě, když tady byl ještě pan Csaplár, tak jsem chodil ještě s Petrem Jandou na tréninky, protože se na nás byl podívat v Liberci na zápasech. Utkvěli jsme mu trochu v paměti, takže nás vzal na pár tréninků, to byla samozřejmě vynikající zkušenost. Pamatuji si, že v té době tu byl ještě Pavel Kuka, v brance pak Černý. Přišel jsem do šatny, všechny jsem zdravil „Dobrý den“. Bylo to zpestření, potom jsem měl tři měsíce problémy s třísly, to mi vše trochu překazilo. Následoval další rok, za pana Kozla jsem byl párkrát na trénincích áčka s panem Jarolímem. Třetí rok, co jsem byl v B-mužstvu, jsem dostal ke konci sezóny informaci, že bych se měl připravovat s A-týmem, protože z áčka odešli nějací hráči, takže potřebovali doplnit. Nabídku jsem samozřejmě s velkým potěšením přijal. V té době jsem hrál krajního beka. Pět dní na to přišla zpráva, že by měl přijít ze Sokolova František Dřížďal; To bylo v té sezóně, kdy se postoupilo do Ligy mistrů. Mě si tak, jako hráče do obrany, vzal výměnou pan Boris Kočí, který se stal trenérem v Sokolově. V přípravě jsem odehrál všechny zápasy v obraně.

V prvním mistrovském utkání mě postavil na kraj zálohy, kde jsem pak hrál stabilně všechny zápasy, kromě dvou, kdy jsem chyběl kvůli zranění.  Při posledním podzimním zápase doma v Sokolově, kde bývá nevyzpytatelné počasí a hřiště je často pod vodou – kaluže, sníh, tak tam jsem se zranil. Nebylo to vinou protihráče nebo spoluhráče, chtěl jsem doběhnout míč, měl jsem dlouhý skluz a jak tam bylo hodně vody, tak jsem vyjel ze hřiště. Okolo je atletická dráha a mezi ní a trávníkem jsou kanálky a za jeden jsem se zachytil kopačkou a otočil jsem si koleno. Chtěl jsem vstát, říkal jsem si, že to bude dobré, ale najednou to nějak nešlo, tak mě hned vzali do nemocnice. Udělali mi magnetickou rezonanci a za tři dny mi řekli, že mám utržený meniskus. Jel jsem tam na operaci, řešilo se to přes pana Šrámka – protože jsem byl hráčem Slavie, tak se to muselo ohlásit oddílu. Řekl jsem, že mě mohou operovat v Sokolově a tím začaly problémy. Dvacetiminutová operace, kterou má dneska každý druhý fotbalista, která je něco jako třeba vytržení zubu, odstartovala patálie.

Z jedné operace byly tři, dál se věci táhly, takže na to každodenní zatížení ve vrcholovém fotbalu už to nebylo. Doporučili mi, abych s vrcholovým fotbalem přestal, protože se mi hodně loupala chrupavka a ve třiceti letech bych měl endoprotézu kolen. Znovu jsem se pokoušel do toho dostat, přišel jsem zpátky do béčka, tam jsem trénoval s kondičním trenérem, ale už bylo vidět, že to není ono. Následovala nová zranění, natržený sval, třísla, tak jsme se tady na Slavii dohodli na ukončení smlouvy ze zdravotních důvodů. Pak jsem ještě zkusil hrát, zašel jsem po třech měsících na Loko Vltavín, kde jsem zeptal pana Neuberga, jestli bych tam nemohl trénovat. V té době hráli ČFL, stejně jako teď. Potrénoval jsem asi dva měsíce, byli se mnou spokojeni, ale pak přišly znova problémy s kolenem. Po každém tréninku jsem musel za panem Krůtou, lékařem Slavie B, který mi po každém tréninku vytahoval vodu z kolena. Říkal, že bych si měl rozmyslet, co je pro mne důležitější, jestli zdraví nebo pokračování. Po dlouhých úvahách už jsem trochu rezignoval, naštěstí jsem studoval fakultu tělesné výchovy a sportu a to mě trochu naplnilo, mohl jsem se soustředit na dokončení magisterského studia.

Nabyté zkušenosti nyní předáváš kopané žen, kde vedeš první tým.

Přesně tak. To už bylo v době, kdy jsem se vrátil do Slavie. Probíhala rekonvalescence a oslovila mě kamarádka, se kterou jsem chodil na základní školu a která teď trénuje mladší žákyně. Poprosila mě o výpomoc, já jsem souhlasil, že jí na pár tréninků vypomohu. Z jednoho tréninku byly tréninky tři, nějak mě to chytilo. Byl jsem u mladších žákyň rok a půl a pak si mě vytáhl Martin Šeran do áčka k ženám jako asistenta, kde jsem působil asi 3/4 roku. Potom z osobních důvodů náhle odešel a já jsem převzal tým tři dny před prvním derby jako hlavní trenér. Celá odpovědnost byla na mně a na týmu, naštěstí se nám podařilo uhrát remízu, takže trochu převládaly i pocity euforie, dalo mi to impuls a nadšení do další práce. Samozřejmě se to dozvěděli na Slavii u mládeže, takže pan Jíra mi nabídl, jestli by mi to časově vyhovovalo, abych dělal i asistenta panu Kovaříkovi u ročníku 98, kde jsem působil asi rok a půl před půldruhým rokem, jsem získal post hlavního trenéra u ročníku 2000, kde působím doteď. Dostal jsem i nabídku dělat pozorovatele pro český národní tým dospělého fotbalu, to byla velká zkušenost, v kvalifikační fázi sledovat mužstva (třeba Ruska§ a připravovat technické podklady.

Určitě jsi plánoval jinou budoucnost.

Samozřejmě. Když člověk dělá sport nebo i jinou profesi, která ho baví, tak ani nechce přemýšlet o tom, že by se něco nepříjemného mohlo přihodit. Mě to taky nenapadlo, když jsem žádné vážné zranění neměl. Jenže život se nedá naplánovat dopředu, nikdo neví, co se stane za měsíc, za rok.

A co takhle vyhrát s holkami titul, ten už tady dlouho nebyl.

Myslím, že je to určitě pět, šest let zpátky. Minulou sezónu jsme k tomu měli nakročeno velice pěkně. Na podzim jsme hráli se Spartou na Strahově, kde jsme po deseti minutách vedli 1 : 0, vzápětí jsme měli kopat jasnou penaltu, kterou paní Šecová neodpískala. Zápas skončil remízou 1 : 1, což byl také úspěch. Na jaře jsme domácí utkání hráli v Horních Měcholupech, tam jsme dokonce vyhrávali 3 : 1 a nakonec zápas skončil 3 : 3. Byla to smůla. Potom jsme neodehráli v plné sestavě zápas s Pardubicemi, to byl pohárový zápas. To se nelíbilo na svazu paní Damkové a panu Berbrovi. Mysleli, že jsme zápas vypustili naschvál. Bylo to ale kvůli zranění u těch nejdůležitějších hráček. Poslali jsme tam juniorku doplněnou třemi hráčkami z áčka. V nastaveném čase jsme dostali gól na 0:1. Finále poháru hrála Sparta se Slavií a to odstartovalo velkou nevoli vůči nám.

V další fázi, když se ukončla liga, tak se tehdy hrála nadstavba. Tam jsme poznali, že rozhodčí pískali proti nám a myslím, že to není jen můj subjektivní názor. O titul jsme přišli v dalších dvou zápasech vinou mého distancování na osm měsíců za lživé obvinění, že jsem někoho udeřil lahví po zápase, což samozřejmě není pravda. Na dvě hráčky, které byly u toho incidentu se mnou, byla také vymyšlena lež. Těm dala disciplinární komise stop na tři zápasy. Byly to hráčky ze základní sestavy a citelně nám chyběly. Takhle dopadla minulá sezóna, škoda. Před 14 dny jsme hráli derby doma, skončilo 1 : 1. Hráli jsme to na umělé trávě, byl to poslední zápas, takže zase nová šance, nový impuls, jak pro nás trenéry, tak pro holky. Na jaře se o to můžeme poprat, já tomu věřím, jednou to tak musí dopadnout.

Jaké máš problémy s holkami, nechtějí také odcházet do zahraničí ?

Ženský fotbal má oproti mládežnickému a dospělému mužskému nevýhodu, že je neprofesionální. Samozřejmě ve Spartě a ve Slavii se pobírají nějaké odměny, ale to je maximálně tak na dopravu. Někdy se stane, že by někdo chtěl jít do zahraniční ligy, většinou do Německa, byla i nabídka pro naši hráčku do Švédska, do nejkvalitnější evropské ligy, kde jsou profesionální týmy s veškerým servisem, jako to mají u nás chlapi. Samozřejmě je to nepoměr, protože u nás je osm týmů v první lize, hráček není tolik, je menší kvalita. Pereme se na prvních třech místech Sparta, Slavia, Slovácko. Zápasy, které odehrajeme a mají  zároveň nějaký význam pro zlepšení, jsou jenom ty se Spartou a to je samozřejmě málo a ubírá to holkám na těch taktických týmových věcech, které by je mohly posunout, aby byl o ně zájem v zahraničích klubech.

Tam se většinou dostanou přes svoje známé, přes manažery, ale že by někdo přišel a vytáhl si někoho, to zatím tak není. Je to škoda, myslím, že v těchto dvou týmech jsou kvalitní hráčky. Mohlo by se to víc propagovat v médiích, protože ten nárůst fyzické kondice, techniky, rychlosti přibližuje ženský fotbal mužskému. V tomto odvětví je dnes velký pokrok na celém světě a kopaná žen začíná mít velkou popularitu. A Česko zřejmě zaostává i zde….

Děkuji za rozhovor.Na fotbal jsi snad úplně nezanevřel?

Není zač. Ještě si občas zahraji v Chabrech se Šmícou, Vízkem, Dejmkem…

Představili jsme Vám tak Jana Bauera (*19.10.1985). Zájem o poslední pražské derby byl skutečně velký, a tak věřme, že se budeme všichni setkávat častěji! Vždyť i kopaná žen je už pořádný kus slávistické historie!

Pro web OP upravil Dobi

[nggallery id=167]