Ještě k výročí úmrtí Františka Veselého – vyznání syna Františka
Při doplňování informací o bývalých hráčích Slavie – internacionálech jsme požádali Františka Veselého III. o pár slov navíc a jistě si je i Vy rádi přečtete. Připomeňme, že F.Veselý III, /nebo také často uváděný jako nejmladší se narodil 27.3.1969 v Praze a i on se zapsal svými brankami do srdcí slávistických fanoušků. Řada z nás si třeba připomíná jeho 3 nádherné góly při jednom z ročníků Perleťového poháru v Žirovnici po návratu z vojny.
František je členem OP a jistě bude zajímat i jeho shrnutí životních osudů, které nám minulý týden zaslal:
Začínal jsem jako spousta dalších kluků v první třídě přípravkou a musím říci, že toto období mě poznamenalo asi ze všeho nejvíce.Táta mě přivedl – kam jinam, než do Slavie, k tehdejšímu výbornému trenérovi a hlavně člověku Zdeňkovi Beštákovi. Právě v takovéto době a se skvělou partou kluků si fotbal zamilujete nebo se ho vzdáte navždy. Měl jsem to štěstí, že jsem podědil mnoho talentu a píle po dědovi přezdívaném kachna a také po tátovi, spolu s p.Bicanem a p.Pláničkou největší legendě fotbalové Slavie! Věhlas slavného klubu jsem se svými spoluhráči rok co rok naplňoval a kráčel výhrami v soutěžích, turnajích a pohárech.
Prošel jsem všemi žákovskými a dorosteneckými kategoriemi, kde nemohu nevzpomenout na trenéra Pepíka Mudra v D-dorostu Slavie a tyto své první kroky do vyššího fotbalu, dále na Leopolda Mařana v B-dorostu, který se nám věnoval, obětoval se nám ve všech směrech a odměnou nám všem bylo vítězství v Přeboru Prahy. Následovaly pěkné roky v dorostenecké lize a přechod k trenéru Mirkovi Starému do Slávistické juniorky. Právě juniorka a mé střelecké dispozice mě toho času nasměrovaly do prvního týmu, čímž jsem dosáhl ve svém životě vytouženého cíle zahrát si 1.ligu za Slavii, a to ještě pod Tomášem Pospíchalem!
Další mé kroky vedly k povinné základní vojenské službě v RH Cheb, kde jsem také potkal dva vynikající trenéry – Otu Dolejše ml.k, terý mě mnoho naučil a připravil na ligu a Dušana Uhrina st., kterého jsem poznal jako tvrdého, nesmlouvavého kouče, u něhož jsem si však časem vydobyl pevné místo – a to bylo v té době pro mě největší odměnou. Pokračovala liga v milované Slavii, krásné časy na hostování v Bohemce, postup do ligy s Viktorkou Zižkov a dokončení mé práce ve Slavii. Dalších 10 let jsem pak působil v regionálních soutěžích v Rakousku s mnoha osobními úspěchy a ukončení mé profesionální kariéry přišlo ve 40 letech. Pokusím se tak po náhlém odchodu táty do fotbalového nebe nést rodinnou tradici a pokud možno i dále hrát fotbal na všech úrovních co možná nejdéle!