JIHOSLOVANSKÉ STOPY V DRESECH SK SLAVIA PRAHA

Začněme citátem z encyklopedií:

Název „Slavia“ je latinský termín, označující ve starší středověké literatuře území obývané Slovany (Slawi, Slavi), jejichž jméno je odvozeno od jména bohyně „Slawa“, v latinsky psané literatuře rovněž transkribované jako „Slavia“

Není pochyb, že i naše SK Slavia Praha se hrdě hlásí k slovanskému odkazu, vždyť v roce 1892 vznikla na půdě  Literárního a řečnického spolku Slavia, který v různých formách bojoval za práva a rovnoprávnost Slovanů v habsburské říši již od roku 1848 a plně se hlásil k tehdy národním barvám národa českého, k červené a bílé. Sluší se citovat jednoho z největších vlastenců v celé naší historii, Karla Havlíčka Borovského (od jehož narození letos uplynulo 195 let a od úmrtí 160 let!) 

„Moje barva červená a bílá, dědictví mé – poctivost a síla!“,

k jehož odkazu se mnozí slávisté dodnes hlásí! Nevíme vlastně, nakolik je však pravdivá legenda, že členem Slavie směl být pouze ten, jehož krev byla aspoň z poloviny slovanská. Zda se jednalo pouze o ony umělecké kruhy nebo i o sportovní členství, je asi  z dnešního hlediska zřejmě podružné. Podíváme-li se na třeba na podzimní širší soupisku A-mužstva Slavie, najdeme zde 10 hráčů s jinou než českou státní příslušností! I když dva z nich patří mezi bratry Slováky, kteří jistě v srdci většiny z nás byli a jsou považováni za „naše“, protože Slavia se vždy opírala i o umění slovenských hráčů, ať už to byl třeba předválečný vicemistr světa Štefan Čambal, Pavol Biroš a Dušan Herda, pyšnící se titulem mistrů Evropy, Dušanův bratr Peter, král střelců v dresu Slavie či dva hráči kteří se výrazně zasloužili o záchranu v beznadějné situaci v roce 1969 a byli asi již pozapomenuti  – tvůrce hry Emil Hamar nebo střelec Jaroslav Kravarik, který svými góly pomáhal střádat bodíček za bodíčkem. A zapomenout nelze ani na Jána Lužu, který z Bratislavy stále udržuje styky se slávisty a chystá se i na připravovaný Memoriál Jana Maika! Připočtěme k tomu i hrdinu finále STEP 1938 Lexu Bokšaye, který byl Rusín. Ale to všechno byli kdysi naši krajané ze společného státu zvaného Československo!

Dnes je tomu jinak – u nás i ve světě. Globalizace postoupila i do fotbalu!  Na podzimní soupisce Slavie najdeme tedy vedle 2 Slováků – Šventa a Mihalíka další zahraniční opory! Patří sem Deli z Pobřeží slonoviny, Kamerunec Ngadieu, Gruzínec Kenia,  Nizozemci van Kessel a van Buren a konečně i Ruslan Mingazov , původem z Turkmenistánu, tatarské národnosti. A na závěr jsem si nechal Jasmina Ščuka a Murise Mešanoviće z Bosny a Hercegoviny (BiH), kteří tak nesou i nadále onu symbolickou štafetu vzájemných sympatií Čechoslováků a Jihoslovanů!  Přibližně polovina nástupnického Království Srbů, Chorvatů a Slovinců žila na území někdejší habsburské monarchie a k českému království jako nejvyspělejší části monarchie zde vzhííželi vždy s úctou a vědomím, že sympatie jsou oboustranné. I za tím hledejme vznik Hajduku Split a Vojvodiny Noci Sad po vzoru Slavie, ale i další kluby se mohou k k tomuto odkazu hlásit – jmenujme jen Iliriji Lublaň či Slaviji Istočno Sarajevo. Byli to Čechoslováci, kteří za I.republiky objevili kouzlo Jadranu a přispěli k rozvoji cestovního ruchu mezi Piranem a Ulcinjí, naopak to byli Jihoslované , kteří byli v roce 1938 při zradě „spojenců“ v Mnichově připraveni přijít Československu na pomoc a podobně byli i aktivními odpůrci sovětské okupace v roce 1968 a pomáhali aspoň těm, které okupace zastihla kdesi mezi Istrií a Budvou- A tradice se nese dále, ač už ani Československo ani Jugoslávie neexistují.

Když po příchodu pana Korbela v roce 1991 začalo výrazné posilování kádru Slavie, dívali jsme se na to zpočátku jako na malý zázrak, když mezi četnými posilami se objevil i Rusoukrajinec Vladimár Tatarčuk a Srb Dragiša Binić, čerstvý to vítěz tehdejšího PMEZ, předchůdce Ligy mistrů, z Crvene Zvezdy Beograd. Ale to už více než rok byly otevřeny hranice jak dovnitř, tak i ven, a tak to, co bylo předtím jen výplodem fantazie, se stávalo realitou. Soupisky mužstev se plnily i zahraničními hráči, kolik jich jen dosud prošlo Slavií, by bylo jistě zajímavé přesně spočítat! A Jihoslované hráli ve Slavii mezi nimi prim. Za oněch 25 let oblékli sešívaný dres hráči ze všech 6 postjugoslávských republik! Přibližme si je:

Začněme SRBSKEM, které je jednak největší republikou s někdejším hlavním městem celé Jugoslávie Bělehradem, ale byl to právě Srb Dragiša Binić (*1961, Kruševac – jv.od Bělehradu ve směru na Řecko), který jako první nesl tuto jihoslovanskou „štafetu“ u nás. Bohužel vynikal spíše různými excesy, zejména mnohokrát propíraným nočním životem, ale i nekázní na hřišti. Za Slavii hrál pouze 2 sezóny, sehrál 19 zápasů a vstřelil pouze 8 branek. Jedním slovem zdaleka nesplnil očekávání a svoji kariéru končil na Kypru a v Japonsku.   Zajímavostí je, že jeho syn Vladan hrál za rezervu Sparty!

Rozhodně by to nemělo znamenat odsuzování srbských fotbalistů, ale naopak. K dobrému obrazu přispěli bratři Vukadinovićové, rodáci z Bělehradu- Posledním byl mladší Miljan, (*1992), který  v dresu Slavie jako hostující hráč z Mladé Boleslavi vystřídal v sezóně 2015-16 o 2 roky staršího bratra Vukadina, který ve Slavii hostoval rok předtím z Jablonce s opcí, kterou však Slavia na něj, zřejmě z finančních důvodů, neuplatnila. Miljan sehrál za Slavii 16 zápasů a vsítil 2 branky, Vukadin odehrál 22 utkání s jednou brankou. Vukadin se mimo jiné zapsal i do historie rožďalovické odbočky, když na jaře 2015 se spolu s Rakovanem postavil do „čarodějnické“ branky pro penalty dětí a zaujal skromností i výbornou češtinou. Snad našel konečně zakotvení ve Zlíně, kde patří mezi nejúspěšnější a nejoblíbenější hráče asi největšího podzimní překvapení I.ligy, což mu upřímně všichni přejeme!

Za Srba byl nepráven považován i stoper Darko Šuškavčević (*1974), který však pocházel z nejmenší post-jugoslávské republiky, ČERNÉ HORY. V roce 1999 tento rodák z černohorské metropole Podgorice (v době jeho narození  to však byl Titograd) nastoupil proti Slavii v památném zápase na podzim 1999 za reprezentanta autonomní srbské oblasti Vojvodina, za stejnojmennou sešívanou sestru Slavie z Nového Sadu. Tehdy byl i Novi Sad cílem tzv. humanitárního bombardování  Srbska a těsně před vzájemným zápasem byl zničen poslední most přes Dunaj. UEFA dlouho váhala, kde a jak se vzájemný zápas odehraje. Výsledkem bylo zvolení makedonské metropole Skopje, aniž by kdo přemýšlel, jak Slavii pomoci třeba s ubytováním. Nakonec se sehnal hotel při dálnici směrem na Řecko, v asi 40 km vzdáleném (Titově) Velesu na náměstí, kde bylo znát, že svému účelu již dlouho plně nesloužil. Ale skromní a obrovsky pohostinní Makedonci činili vše, aby hostům z Prahy maximálně zpříjemnili pobyt ve svém malebném městečku, ale nemohli ovlivnit třeba sbíječku na vedlejší stavbě vrčící již od časného rána, ale hlavně časné ranní vytí muezína na blízké mešitě, jakož i dění na dálnici, kde pendlovaly kolony vojsk NATO tam a zpět, zpět a tam, asi aby ochránily odtržení Kosova… I proto se muselo odlétat ještě za světla (pak letiště ve Skopje ovládlo NATO….). Z tohoto pohledu byla remíza 0:0 ve Skopje i odvetná pražská výhra 3:2 možná až malým zázrakem. A Darko se zalíbil natolik, že již po Novém roce 2000 jen vyměnil sešívaný dres s modrou hvězdou za ten náš! Po odchodu ze Slavie si ještě zahrál za Slovácko, Olomouc a řecký Panionos.

Tak jsme se přesunuli v našem vyprávění přímo do MAKEDONIE, která nejen že neoplývá nadměrným bohatstvím, ale sousední Řecko jí  upírá i nárok na jméno a byla to ona, která nejvíce svého času čelila náporu běženců za současné migrační krize. Skromný, ale statečný národ, který mimo jiné čelí i populační explozi albánské muslimské menšiny a místa jako nádherný Ohrid pomalu ztrácejí svůj slovanský ráz. A byli to Makedonci, kteří se díky přelomu prvního a druhého desetiletí 21.století zasloužili o fakt, že Slavia byla tehdy tak trochu makedonská! Ale platilo – 4 Makedonci, 4 různé osudy! Epizodní roli sehráli Duranski a Ivanovski. Filip Duranski (*1991), rodák ze Skopje, byl ve Slavii již od mládežnických kategorií. Do áčka se dostal v roce 2010 a sehrál zde pouze 2 utkání.  Mirko Ivanovski (*1989, Bitola) oblékl dres Slavie v roce 2010, sehrál 10 zápasů a vsítil 3 branky. Odešel pak do polské Gdynie, maďarského Videotonu Székesfehérvár a posléze do chorvatského Slavenu Belupo Koprivnica. Jako hvězda přišel do Slavie v roce 2008 ze SIAD Most Goce Toleski (*1977 ve Skopje) s bilancí 8 vstřelených branek (kdo si dnes vzpomene, že tehdy prvoligový Most se dnes potácí na chvostu divizní skupiny B?), ale ve Slavii se příliš neuplatnil a skončil v domácím klubu z Ohridu. Naopak Riste Naumov (*1981, Štip) přišel v roce 2009 jako střelec (10 gólů za půlsezónu) z Viktorie Žižkov. Ale než mohl plně dokázat svoje schopnosti, přišel zápas s Teplicemi a střet s Kleinem, po němž byl odnesen s přeraženou holenní i lýtkovou kostí. Rekonvalescence byl dlouhá, ale nakonec vlastně neúspěšná, a tak ze Slavie odešel.  V dalších letech však odehrál řadu hezkých zápasů, zejména doma v Makedonii a v Turecku, kde projevoval opět mimořádné střelecké schopnosti, ale výraznější růst zastavilo ono nešťastné zranění po likvidačním faulu!

Z Makedonie se přesuňme na druhý konec oblasti , do podalpského SLOVINSKA. To má i na vlajce zobrazenu nejvyšší horu Julských Alp, Slovinska i celé bývalé Jugoslávie, Triglav („trojhlavec“, 2864 m). Do historie Slavie se zapsali i dva rodáci ze slovinského města Celje (40 tis.obyv.), které leží přibližně na polovině trasy mezi Lublaní a Mariborem.  Obránce Goran Sanković (*1979) si i pětkrát zahrál za slovinskou reprezentaci. Za Slavii odehrál 21 zápasů v letech 2001-2, ale jeho neštastné koleno jej zařadilo do galerie vynikající talentů, jako je třeba Rosický nebo náš Kenia, kterým zdraví nedovolilo dosáhnout absolutního vrcholu! Na Slavii vzpomíná velmi rád a kdykoliv se v současné funkci, kdy zajišťuje přípravu mladých hráčů, setká s kýmkoliv ze Slavie, rád a hrdě se hlásí. O rok mladší brankář Aleksander Šeliga přišel do Slavie v roce 2005 jako brankář vítěze slovinského poháru Publikum Celje, ale svoje starty ve Slavii paběrkoval jen jako náhradník tehdejší slávistické jedničky, Matúše Kozáčika. Střídal jej např. 6.listopadu 2005 po jeho vyloučení v zápase se Slováckem, ale do historie Slavie se zapsal 15.prosince 2005 v Hamburku, kdy zneškodnil penaltu nařízenou za zákrok Kozáčika spojenou s vyloučením a udržel porážku 0:2. Ten rok Slavia startovala v pětičlenné skupině poháru UEFA, kde každé mužstvo sehrálo dva zápasy doma a dva venku! Slavia po domácí výhře s CSKA Sofia a remíze v norském Stavangeru a prohře s Monakem nesměla v Hamburku (dnes se Hamburk potácí na chvostu Bundesligy!) prohrát u ústí Labe do moře hůře než 0:2 a Šeliga tento stav udržel do konce! (Slavia pak nešťastně po Novém roce vypadla s Palermem). Po skončení sezóny se vrátil do Slovinska, do NK Celje, 1 rok si zachytal i za Spartu Rotterdam a na závěr přestoupil do NK Olimpija Ljubljana!

Pokud se v minulosti vyslovilo spojení Dovolená na Jadranu, jednalo se v převažující většině o pobřeží dnešního CHORVATSKA. Země, kde sídlí pro nás odjakživa bratrský Hajduk Split, ale i jeho největší rival, Dinamo Zagreb, dodala po listopadu do Slavie tři hráče, kteří pravidelně nastupovali v sešívaném dresu. Prvním byl v roce 1996 obránce Slađan Ašanin (*1971), který přišel z předměstského klubu Inker (dnes Inter) Zaprešić. A lze bez nadsázky říci, že to byla jedna z nejvýraznějších zahraničních posil Slavie vůbec. Výborné fotbalově  vybavený, inteligentní a slušný člověk (připomeňme, že při jednom z exhibičních utkání přijel do Edenu a promluvil stále krásnou češtinou, ač byl ve Slavii jen 2 roky!). Přišel do Slavie po zisku památného titulu v roce 1996, kdy se prakticky mistrovský tým rozpadl, ale brzy si získal význačnou pozici v mužstvu. Pozoruhodné je, že uvažoval i o českém občanství s možností reprezentovat, protože v tehdejším tuđmanovském Chorvatsku neměl jako syn tatínka Černohorce šanci, ale po dvou letech přišla nabídka ze SRN a Slavii i naši zem opustil, ale dodnes lituje, že tehdy zaváhal a nikdy nereprezentoval.. Po skončení kariéry postavil domek v Samoboru u Záhřebu, kde vedle Zaprešiće sídlí další úspěšný předměstský klub a působí jako hráčský agent.

S trochu podobným jménem přišel v roce 2006 191cm vysoký obránce Ante Aračić (*1981), rodák z městečka Imotski v tzv Dalmátském záhoří (v jeho blízkosti jsou i navštěvovaná jezera Modro a Crveno a kraj je oddělen od Makarské riviéry pohořím Biokovo s dnes prokopaným tunelem Sv.Ilja). Zahrál si i za mládežnickou školu Hajduku Split. Jeho krátká kariéra ve Slavii skončila v létě 2007 po chybě v Žilině, po níž jej trenér Jarolím z kádru vyřadil a následně byl prodán do Bruselu, kde se setkal s populárním Pavlem Fořtem!

Zatím posledním chorvatským hráčem v dresu Slavie byl obránce, odchovanec Dinama Záhřeb, Ronald Šiklić  (*1980) který si po 10 letech v Dinamu začal vydělávat na fotbalový chlebíček v Polsku. V létě 2008 přišel do Slavie a podepsal 4-letou smlouvu  Asi ani on však nepadl příliš do oka trenéru Jarolímovi, za Slavii sehrál jen 5 zápasů bez vstřeleného gólu (ale patří mu titul za sezónu 2008/9) a poté odešel na hostování do Dynama České Budějovice a poté do Hlučína a sešel s očí.

Ale snad si zaslouží zmínku i jeden další  slávista, Stefan Simić (*1995), který však vyrůstal v Praze, ve Slavii. Při zápase Slavie na Hajduku ke 100.výročí Hajduku 13.února 2011 si symbolicky několik minut v závěru zahrál za áčko Slavie a hlasatel neopomněl připomenout, že pochází z protilehlého ostrova Brač. Byl tak bouřlivě pozdravován natěšenými domácími fanoušky i poměrně početným kotlem slávistů. Seděl jsem na tribuně vedle jeho tatínka a ten se nestyděl za slzy, které mu, jak se říká, tekly z očí jak hrachy! Ještě v mládežnickém věku odešel do Itálie a tam postupně ukazuje svoji kvalitu, jakož válí i za české mládežnické reprezentace!

A těsně před dopsáním tohoto článku se objevila informace, že do Slavie se chystá další Chorvat! Kéž by nový Slađan Ašanin!

Naše putování po zemích bývalé Jugoslávie zakončíme v BOSNĚ A HERCEGOVINĚ. Určitě právem, protože jihoslovanskou štafetu nyní  nesou hráči, kteří pocházejí z BiH, shodou okolností se oba narodili v roce 1990 a i shodou okolností oba pocházejí z nejslavnějších měst BiH, které zemi proslavily po celém světě – Muris Mešanović se narodil v olympijském Sarajevu, kde ZOH 1984 byly  asi poslední OH, které se dělaly více srdcem než penězi… A hovořit o Mostaru s jeho slavným mostem a dvěma částmi – západní chorvatskou a východní muslimskou, které přes řeku Neretvu spojoval onen světoznámý most, nesmyslně vyhozený za té bláznivé války do povětří, který už je ale obnoven. I obnova památek v Sarajevu pokračuje, i když už ta multikulturní atmosféra, kterou obdivovali návštěvníci ZOH ze Západu i Východu, kdy na hlavní třídě stály v blízkosti katolický kostel Chorvatů, pravoslavný Srbů, synagoga i několik mešit, se už žel asi nikdy nevrátí! Ale zanechme historie a hlavně politiky a vraťme se k fotbalu, kde osudy obou byly v něčem společné a v něčem rozdílné. Za řadou uplatnění hráčů BiH u nás hledejme i působené trenéra Jiřího Plíška! Jasmin Ščuk přišel v roce 2009 po působení v klubech v severní části BiH do Mladé Boleslavi a v roce 2016 podepsal přestup naší Slavii. Bohužel se při přípravě zranil a po většinu podzimu se dával dohromady; věřme, že na jaře ukáže svůj plný potenciál.  Muris Mešanović  se již v šestnácti objevil v mládeži Jablonce, ale po čase byl poslán na hostování a pak i přestup do Jihlavy, kde se projevoval i střelecky; odsud si „odskočil“ na půlrok do Dunajské Stredy, přirozeného centra maďarské menšiny na Slovensku, ale v lednu 2016 přišel do Slavie, kde se stal především „gólovým žolíkem“, ale s mužstvem se sžívá, Slavia s ním určitě počítá!

Hovoříme-li o BiH, nesmíme zapomenout ani na hráče jménem Samir Pinjo . Ten přišel do Slavie rok po Ašaninovi, v létě 1997, rovněž z Inkeru Zaprešić, ale hráčských ani lidských kvalit Slađana žel nedosáhl, i když padlo i několik hezkých branek po jejich vzájemné spolupráci. Přišel rok po Slađanovi a odešel také rok po něm. Zajímavé je i nejasné datum narození na webu. Rok je jasný – 1969, ale některé prameny uvádějí 13.1., jiné 31.12.! Narodil se v obci Vitez nedaleko Travniku (2/3 obyvatel  jsou tam muslimští Bošnjaci, 1/3 katoličtí Chorvati). A v Travniku i svou kariéru zakončil. 

Je možné, že přehled není úplný, že se někde mihl i další hráči s kořeny „od Vardaru až k Triglavu, od Železných vrat až k Jadranu“, jak se zpívalo ve vlastenecké písni po smrti J.B.Tita, ale za deset let bylo vše jinak. Ale to jsme zase u politiky, a tak je dobře, že se bez ohledu na vše opět na Jadran jezdí, že se obdivují památky nejen Sarajeva a Mostaru, ale i Split, Šibenik či Zadar, Záhřeb, Varaždin nebo Novi Sad, Bělehrad, Budva  či Skopje!

Dobi

/článek  nebyl redakčně upraven/