JUDr. Ján LUŽA – Bratislavan s velkým slávistickým srdcem
Začněme citátem z knihy Věčná Slavia: „Ján Luža Tento důrazný a urostlý Marešův stoperský pobratim začínal v záloze a nikdy nepřestal lačnit po střeleckých laurech. V zápase proti bratislavskému Interu zacválal dlouhými veleskoky za půlicí čáru, dostal mídu do běhu a z pětatřiceti metrů vypálil úchvatnou střelu, která vyrazila dech obraně, brankáři i divákům a vtrhla do sítě.
Rozhodčí bohužel tenhle epochální gól (pro mrtvý Herdův ofsajd) neuznal.
Luža se vyučil elektromontérem, pak si udělal maturitu a ligové sezony ve Slavii proložil úspěšným studiem na právnické fakultě. Poctivý v přípravě, poctivý v boji, oddaný červenobílému dresu. Někdejší kapitán mužstva Československa do 23 let. Volný čas nezabíjel, studoval jazyky, vedl fotbalovou omladinu ve Slavii a bez otálení se uvolňoval soudcovat třeba i mač dvou školních jedenáctek.“
Naše generace si pamatuje Váš příchod z Lokomotivy Košice (familiérně nazývané Loki) v roce 1970 a považovala Vás za Východniara. Ale ono to bylo trošku jinak. Povězte nám něco o své fotbalové kariéře.
Začínal jsem jako sedmiletý v Červené hviezdě Bratislava, kde jsem hrál s bratry Čapkovičovými (pozdější vynikající opory Slovanu Bratislava), Hamárem (Slavia), Hudcem (Dukla Praha), Kekétim (Spartak Trnava), Ivančíkem (Baník Ostrava). ČH byla velikou líhní mladých hráčů, později reprezentantů! Já sám jsem po dlouhé roky hrál na pravém křídle, střílel hodně gólů a párkrát jsem byl i nejlepším střelcem na žákovských turnajích (Jihlava, Přelouč, Přerov, Bratislava). A tyto útočné choutky mám dodnes, kdy ještě ve 62 letech hraji za Old Boys Bratislava – Vinohrady, s nimiž jsem odehrál i svůj zápas na umělé trávě na Slavii, kde mě moc mile překvapili moji bývalí spoluhráči (musím poděkovat Dušanovi Herdovi!), kteří pozdravili moje životní jubileum! A v onom zápase mě ohromně udivil tehdy nestárnoucí Franto Veselý (dovolil jsem si použít jeho slovenskou zkratku pro Františky – my starší si ještě přece pamatujeme – Jožo, Jano, Paľo apod.). Ale mne dodnes hřeje naše výhra 7:5, se kterou se sešívaní jen těžko smiřovali! Ale zpět k mému fotbalovému životopisu.
Po dorostu jsem přestoupil do prvoligové Lokomotivy Košice, kde jsem hrál necelých 5 roků. A v lednu 1970 se uskutečnil můj přestup z Košic do Prahy. Ale tuto epizodu již znáte, aspoň ti dříve narození z Vás.
Jak vzpomínáte na obranný tandem s Honzou Marešem?. Zahráli jste si spolu i za reprezentaci?
Hned po příchodu do Slavie jsem si vybojoval pevné místo v základní sestavě a jenom 2 roky vojny v Chebu přerušily moji, vlastně naši společnou spolupráci s Honzou. Můj post byl určen na rozrážení hrotových hráčů soupeře (osobní obrana na Krnáče, Petráše, Adamce, Nehodu, Masného, Švehlíka, Káru, Stratila, Klementa, Kroupu a další) a Honza – to byla naše poslední pojistka! A po několikaletém společném nás trenéři A-mužstva Novák s Kačánim pozvali na 2 zápasy se lvíčkem na prsou – v Plzni proti Lucembursku (6:0) a v Goteborgu proti Švédsku, kdy jsme vyhráli 2:1! Ale to byla i moje poslední reprezentační akce!
A co vojna v tehdejší Rudé hvězdě Cheb?
V lize jsem sehrál celkem 333 zápasů a vstřelil 14 gólů. A bylo to v dresu 3 ligistů, v Loki Košice a ve Slavii, odkud jsem odešel na tehdy povinnou vojnu na naše nejzápadnější ligové hřiště v historii. Mám na to moc hezké vzpomínky – z průměru se nám tehdy podařilo skromné mužstvo z pohraničí přivést až do I.ligy. Lidé si nás vzali za své a stadión Lokomotivy, kde RH hrála, býval plný! V té době tu také hrávali výborní hráči – Lindenthal, Plass, Koubek, Klouček, Smolaga, Krnáč, Pekárik, Neshyba a další!
Málokdo dodnes ví, že při příchodu do Slavie jste se přihlásil i do Odboru přátel. Jak vzpomínáte na tehdejší dění v OP a co přejete Odboru přátel dnes?
Mne vždycky bavilo se poznávat s novými a zajímavými lidmi. A také v tom období byli hnacím motorem velké sešívané rodiny lidé v čele s národním umělcem Martinem Růžkem – „papá“ Šulc, Olga Zapletalová, Oldřich Bartůněk a mnoho dalších – co člověk, to slávistický pojem. Vždy z nich vyzařovalo slávistické srdíčko a pro úspěch jejích barev a klubu by doslova obětovali i svůj život! Absolvoval jsem velké množství setkání a besed s jednotlivými členy OP a Slavie po celé republice, kdy jsem poznal mnoho výborných lidí, a to lidí z kultury, sportu, ale i politiky. Tady každý pracoval s dvojími plícemi a slávistická rodina se díky tomu utěšeně rozrůstala. Ale i v dnešní době stejně obětavě a záslužně pracují pro Slavii další lidé (patříš mezi ně i Ty, Michale – patří Ti můj obdiv!). Letos to jsou už vlastně dlouhé roky, co jsem ze Slavie odešel (1982), ale moje srdce patřilo a patří jen tomu „sešívanému“ dresu! A na závěr odpovědi na tuto otázku chci dodat, že přeji celé slávistické rodině a hlavně členům OP, aby jim všichni sportovci v červenobílém dresu dělali jen a jen radost, dobře reprezentovali ten velký kolos a aby Vás, obětavé funkcionáře hřálo teploučko u srdíčka!
Slavia čekala na titul 49 let. Přitom velmi blízko k němu měla třeba v roce 1976 a hned rok nato, v roce 1977. Jak vzpomínáte na tehdejší rozhodující zápasy?
V roce 1976 jsme měli k titulu velmi blízko, protože za určitých okolností nám stačila i remíza na Slovanu. V první půli nám rozhodčí Glöckner z tehdejší NDR neuznal zcela regulérní gól po dorážce Segmüllera. Poločas skončil 0:0 a tento stav zůstával ještě 20 minut před koncem! Pak jsme ale inkasovali gól z kopačky Antona Ondruše a po velké šanci Dušana Herdy jsme i nadále hráli vabank. Slovan pak v poslední minutě zvýšil na 2:0, ale ani on se nakonec z titulu neradoval. Mistrem byl Baník, my jsme klesli na 3.místo. V roce 1977 jsem už byl na vojně v RH Cheb, a tak nemohu tento taktéž marný boj o titul komentovat!
A vzpomínka na podle Vás nejhezčí zápas?
Moje paměť sahá hned na 2 zápasy. V prvním případě to bylo finále Českého poháru na Letné, kde jsme vyhráli nad Spartou 3:1. Stadión byl vyprodán a slávistická část právem jásala! A druhý zápas? To bylo doma proti Internu Bratislava a zmiňovaná utěšená, žel neuznaná střela.
Stále patříte k menšině sportovců, kteří se mohou pyšnit akademickým titulem, ve Vašem případě JUDr (dodejme, že tehdy ještě Právnická fakulta v Plzni neexistovala a studovalo se poctivě – práva zvládali a zvládli i spoluhráči ze Slavie – Paľo Biroš i František Cipro!)… Jaká byla a je Vaše profesní dráha po skončení fotbalové éry?
Za svého 13-letého působení ve Slavii jsem odmaturoval v Praze-Libni, poté dokončil právnickou fakultu UK a nakonec si udělal i doktorát. Mám totiž jednu výbornou vlastnost – pevnou vůli! Když si něco zamanu, jdu za svým cílem tvrdě!
Po návratu na Slovensko jsem začal pracovat jako právník v několika podnicích a družstvech, kde jsem zároveň i trénoval muže nebo mládež. Po dlouhá léta jsem působil manažer u mužstva FK Vinohrady Bratislava, poté jsem byl v Akademii Jozefa Vengloše u mládeže a od roku 2004 jsem v předčasném důchodu (bude mi 62 let) a zároveň jsem veducím Ochrany bezpečnosti na letišti v Bratislavě.
V Česku se v poslední době hovoří o možném oživení česko – slovenské společné fotbalové ligy. Jaký je Váš názor na její případný vznik?
Považuji to za fantastický nápad, který mohl být na světě už o mnoho let dříve! Ale myslím si, že orgány UEFA nám to nepovolí, stejně jako v dalších zemích, kde by mohla vzniknout! Ale pokud by se její vznik podařil, stadióny by praskaly ve švech!
Tu a tam se objevíte i v Praze. Je to náhoda?
Za poslední 2 roky jsem byl v Praze na Slavii několikrát, neboť jsem tu „nabízel“ mladé fotbalisty z Bratislavy a Rimavské Soboty. Potěšilo mě, že se zalíbili, a tak mohou najít perspektivu ve Slavii. Měl jsem i smutnou povinnost nechybět při pohřbu slávistického bohéma Franty Veselého, s nímž jsem po řadu let hrál a bydleli jsme i blízko sebe. Letos jsem se vypravil i na 3.ročník slávistického plesu a manželka byla nadšená. Jen těch známých tam bylo málo, a tak jseme seděli s manželi Nedvídkovými a Andrejkovičovými. A náhodou jsem se na Wilsoňáku seznámil s velkým slávistou př.Maikem, vyměnili jsme si adresy a napsali jsme si k Vánocům a čekám na jeho další milé řádky.
Děkuji za rozhovor a přeji do dalších let jménem všech našich členů i dalších slávistů pevné zdraví, radost z dobře vykonané práce a jen ty nejhezčí vzpomínky na léta působení ve Slavii!
I já bych chtěl pozdravit všechny kamarády a věrné slávisty vůbec. Protože Slavia je jen jedna a je nesmrtelná!!!
Dr.Michal Dobiáš