KAREL EFFA A MILAN NEDĚLA – DALŠÍ Z NEZAPOMENUTELNÝCH SLÁVISTŮ
ROK 2017 – 95LET OD NAROZENÍ KARLA EFFY, 20 LET OD ÚMRTÍ MILANA NEDĚLY
Začněme malým citátem, jehož autorem je Milana Neděla
„Jak to v životě chodí, navazovala se v Karlíně i v Nuslích pevná, upřímná přátelství. Jedním z mých největších divadelních přátel byl Karel Effa. Nedožil se bohužel onoho slavného okamžiku, který by prožil spolu s námi, když v roce 1996 získala Slavia po mnoha letech titul mistra ligy. Měl by z toho velkou radost. Karlík byl jedním ze zakládajících členů odboru přátel Slavie, což vždycky s hrdostí zdůrazňoval. A ať se dostal kamkoliv, nikdy nezapomněl, že je slávista a že vystupuje i jejím jménem. Říkal to při každé příležitosti při setkání s lidmi, s nimiž přicházel do styku v klubech nebo při účinkování na různých estrádách.“
Dva slávisté, jak se říká, až za hrob, které, jak vidno, nespojovala jen láska ke Slavii, ale podobný divadelní a filmový příběh. Oba byli právem populární, i když realizovali, jak se také píše, spíše menší a střední role. Většina příslušníků českého národa je právem přesvědčena, že dobrého humoru není nikdy dost a oba umělci jej dokázali rozdávat plnými hrstmi! I když někdy, jak už to bývá mezi Šumavou a Beskydami zvykem, jednalo se někdy i humor s příměsí tragikomična.
Karel Effa se narodil jako Karel Effenberger 23. května 1922 v Praze. Jako nemanželské dítě byl dán na vychování do příbramských Březových Hor. Do Prahy se vrátil po ukončení obecné školy a vystudoval obchodní akademii v Berouně. V roce 1940 nastoupil k vládní vojenské posádce v Hradci Králové, která byla nasazena v Itálii. Přeběhl ke spojenecké armádě a připojil se k československým jednotkám. Po válce zůstal v armádě jako četař v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého (1945 – 1947). Ale prkna znamenající svět jej přitahovala více, a tak se postupně objevoval v řadě pražských divadel, zejména při operetách, v estrádách a kabaretech a později i v televizních inscenacích. Rysy jeho obličeje s velkým nosem i smysl pro humor jej předurčovaly zejména ke komickým rolím, žel někdy i s pořádnou dávkou hořkosti. Já jsem si nedávno z DVD pustil film z roku 1947 Uloupená hranice, který se odehrává v trochu smutné, i když svým způsobem krásné krajině Krušných hor, kde byli naši vojáci po mobilizaci připraveni bránit naši vlast do posledního dechu. Mnichovská zrada ale vše změnila, přičemž i ve filmu se ukazuje ono zvláštní kouzlo Krušných hor, kde se asi nejedná o lásku ke krajině na první pohled, ale každý, kdo ten kraj blíže poznal, musí jej mít rád. Kalek, Boleboř, Načetín, to jsou místa, kde českoslovenští vojáci byli odhodláni bojovat a nepodlehnout přesile. A mezi nejvýraznější postavy zde patřil závodčí Karel Effa, milovník detektivek, se svým neopakovatelným humorem, zde žel s nádechem nekonečného smutku ze zrady „spojenců“.
Karel Effa nebyl zdaleka jen fanouškem slávistického fotbalu, ale věrní slávisté jej zdravívali i třeba na házené, odbíjené či na ragby. A dovolte i malou vzpomínku. Ve třídě na ZDŠ jsem byl dlouho jediným slávistou, většinou se fandilo Dukle, která sídlila poblíž nás všech na Praze 6. Teprve až časem dostávali i spolužáci rozum… Dlouho jsem netušil, že Dynamo má i hokej, byť jen druholigový. První hokej naživo jsem tak viděl v Litvínově, kde táta jako stavař pracoval při obnově „Staliňáku“, jak se chemické závody tehdy nazývaly. Už nevím, s kým to „Chemici“ tehdy ve II.lize hráli, ale bylo to na dnešním stadiónu Ivana Hlinky. A když jsem se dověděl, že Dynamo ve II.lize bude na stařičké Štvanici hostit právě Litvínov, uprosil jsem tátu, aby mě na Štvanici vzal, i když jsem věděl, že budu ve velkém rozporu. Bylo to v sezóně 1958/59. A pod námi seděl pán, nápadně připomínající Karla Effu. Dětským „šepotem“, který musel být slyšet i na protější tribuně, jsem svůj poznatek sděloval. Effa se otočil a pousmál se na nás! Byl to on! V tu chvíli slávisté vsítili gól a Dynamo překvapivě vyhrálo, myslím že 2:0, což nezabránilo, aby Litvínov poprvé postoupil do ligy, v níž už definitivně zůstal. Po zápase přišel Effa k nám a podal nám ruku a poděkoval, že jsme i my fandili! Takže se to i ve mně hokejově vše zlomilo a zejména s II.generací vlajkonošů jsme objížděli v 70. letech druholigové stadióny – Písek, Kolín, HavlBrod, Liberec, Lovosice, Mladou Boleslav a bůhví, kam jsme to tehdy ještě zajížděli….
Karel Effa byl roku 1982 vyznamenán jako Zasloužilý pracovník československé kinematografie. Byl autorem desítek trampských písní, které se hrají dodnes. O svých životních zkušenostech a zážitcích vydal vzpomínkovou knížku „Ve znamení náhody“ (1987). Po vzniku OP se ihned zapojil do aktivní činnosti, byl vždy vítaným hostem pořadů Slávisté Slavii nebo slávistických karnevalů! Karel Effa zemřel po těžké nemoci 11. června 1993 v Praze ve věku 71 let.
Čest jeho památce!
Dalším umělcem s obřím slávistickým srdcem byl Milan Neděla, herec a moderátor. Narodil se 23. února 1934 v Praze. Jeho otec byl účetní továrny na motocykly JAWA. Po absolutoriu gymnázia, kde aktivně působil v dramatickém kroužku, studoval na pražské DAMU, kterou absolvoval v roce 1956. Rád vzpomínal na své profesory, kteří byli i vynikajícími herci a hodně mu do uměleckého života dali. Svoji kariéru zahájil v Kolíně a po angažmá v Pardubicích zamířil do rodné Prahy, kde postupně působil v Divadla Na zábradlí, Divadle Na Fidlovačce, Paravanu, Rokoku a v Hudebním divadle v Karlíně.
Ve filmu si zahrál celou řadu drobných či epizodních rolí. Ale asi jen málokdo by nevzpomněl na jeho Balouna ze „švejkovského“ filmu Poslušně hlásím. Režisér Steklý nemohl volit lépe pro roli Balouna, věčně hladového vojáka mohutné postavy! Poté, co v pouhých 42 letech zemřel další herec obřích rozměrů, Jan Libíček, věřili jeho přátelé, že nic nezabrání tomu, aby nastala jeho doba! Ale probíhaly nejhorší roky tzv. husákovské normalizace a Milan Neděla, mj. signatář prohlášení Dva tisíce slov, neměl na růžích ustláno. Ale nejen ti mocní se starali o oprávněný neklid v jeho duši, co bude dál! Český národ dal bohatým dějinám této země mnoho hrdinů písma i tzv. okamžiku. Ale vygeneroval i tu nejhorší špínu, jakou představují udavači. I takových zrádců bylo v naší historii habaděj – Čapek ze Sán, libretista Karel Sabina, literární postava ze Švejka Brettschneider, zrádce parašutistů Čurda… Žel se rodili a rodí se i nadále. V Rokoku, na něž vždy vzpomínal Neděla s láskou, na herce donášel Vlastimil Bedrna. Hráli mariáš, pomlouvali režim a on to práskl. Chtěl táhnout repertoár normalizačním proudem a oni ho poslali do háje. Tak se jim mstil. Pro Milana Nedělu přišel dvouletý zákaz. Mohl účinkovat jen v rozhlase, s divadlem i filmem měl utrum. Kdo ví, kdo se také postaral o to, že normalizátoři rozprášili divadlo Rokoko. Zpěvák a také slávista Karel Štědrý letěl jako první (v této souvislosti uveďme, že nás 7.listopadu navždy opustil ve věku 80 let; mnozí mj. vzpomínají na jeho „Malý stan“ s Waldemarem Matuškou nebo na jeho účast na pohřbu Františka Veselého). Poté to odnesl samozřejmě i Darek Vostřel, charizmatický šéf souboru a Nedělův nejlepší kamarád. O Martě Kubišové a podvrhu s pornografickým časopisem už asi ani netřeba psát….Ona predsa prebiehala husákovská Normalizácia!
Měl velmi dobré rodinné zázemí. Manželka Maruna pracovala několik let i na sekretariátě OP, syn Aleš odmalička patřil mezi nadějné fotbalisty a Milan Neděla tradičně podporoval letní tábor v nádherné krajině u řeky Střely u Plas a dojížděl na jednotlivá soustředění a vždy dětem něco přivážel. Bohužel jeho sen o velkém fotbalistovi se neuskutečnil… Rodinné geny přinesly i Alešovi stále mohutnějící postavu, výjimkou nebyla ani maminka. Ta se dokázala ve volných chvílích s každým zasvěceně bavit o Slavii, k čemuž přidala i vždy nějaký ten kuchařský receptík na nějakou ňamku.
I díky zákazu působil i jako úspěšný rozhlasový herec a estrádní komik. Po vypršení zákazu se v Československé televizi uplatnil jako úspěšný moderátor oblíbeného pořadu Komik a jeho svět, , který zde převzal po svém předchůdci Miloši Kopeckém. Právě z rozhlasu však tehdejším posluchačům utkvěly v hlavě dva popěvky či kuplety, jak se tehdy říkalo, které asi žel upadly v zapomnění. Připomeňme si aspoň slova, snad jsem je moc nepopletl
Ta první píseň byla takovou malou hymnou, které se pak právem rodily jedna za druhou :
Když hraje Slávie, tak padaj´góly,
Když hraje Slávie, hezčí je svět!
Příští rok bude hrát zas hlavní roli,
Jako ji hrávala 60 let
To je krása, když se útočníci hbití
Na soupeře rozběhnou a míč se octne v síti!
Obrana, ta vůbec starosti nám nedělá,
Protože tam hraje kdo? No, přece Lála! Lalalalala!
Druhý popěvek byl přímo z nějakého kabaretu, také, jako ten první, z poloviny 60.let, kdy se Slavia opět stávala díky uvolnění Slavií! Přítelkyně láká partnera k výletu, ale ten odpovídá:
Já však jenom pro sport žiji
Musíme jít na Slavii,
Sledovat budeme obrannou hru Lály,
Dívat se, jak Píša pěkně střílí zdáli!
Jestliže však soudruh sudí
Spravedlivý hněv v nás vzbudí?
Pošleme ho právem do háje,
Kde příroda krásná je!!!
Nebyly to snad hezké texty? Neprojevil se Milan Neděla jako opravdový slávista – srdcař?
Bohužel nás navždy po těžké nemoci opustil 14. dubna 1997 ve věku 63 let. Čest jeho památce!
To byli dva slávističtí herci, na něž se možná trochu pozapomnělo. Blíží se konec roku 2017, který přinesl několik dalších výročí významných slávistů, kteří však byli připomenuti v různých souvislostech již v průběhu roku, takže si je připomeneme jen heslovitě.
30.července to bylo 50 let, co nás navždy opustil Vlasta Kopecký, který by se letos dožil 105 let (*14.10.1912), který náhle klesl při přátelském zápase internacionálů Slavie v Hlinsku, kde tehdy byla vynikající odbočka OP. Do nemocnice s ním ještě jel František Plánčka a čekal na nadějnou zprávu. Marně, a tak se musel vrátit k mužstvu s tím nejsmutnějším sdělením, jaké jen může být. Na jeho památku se pak na odbočkách pořádal Memoriál Vlasty Kopeckého. Za jeho koncem v roce 1993 hledejme jednak tehdejší ztrátu možných sponzorů, ale hlavně i určitou necitlivost tehdejšího vedení fotbalového oddílu, protože po sloučení FO a OP odbor přátel prakticky neexistoval a chyběla tak větší citlivost vůči odbočkám. Tehdy nejsilnější odbočka v Lounech uspořádala vynikající všesportovní den Slavie, a tak tehdejší výbor direktivně rozhodl, že se Memoriál uskuteční o měsíc později rovněž v Lounech, a to jednodenní formou. Šternberk, který se na to poctově připravoval a měl již zajištěné kontakty i sponzory, tak tahal za kratší konec. To odradilo i další odbočky a vše nakonec zachránili až r.2001 novou formou – Setkáním slávistů přátelé z Bělé pod Bezdězem!
V souvislosti s Memoriálem si připomeňme i Lexu Bokšaye (*27.3.1911), kdy jsme 27.srpna vzpomínali 10.výročí jeho úmrtí ve věku 96 let. Byl členem mužstva Rusj Užhorod, historicky nejvýchodnějšího mužstva československé ligy, kterou si v sezóně 1936/37 zahrál a na zápasy létal jeho hráči letadlem a jehož základ tvořili rusínští učitelé – proto měli přezdívku Létající učitelé. Získala jej Slavia jako nástupce Františka Pláničky a odměnil se jí tím, že třeba vychytal finále Středoevropského poháru v září 1938 a 4 válečné tituly. Ale výrazně pomáhal pak i v řadách OP, zejména při besedách a jako tlumočník spřáteleného Vasasu Budapešť při Memoriálu VK, kdy i díky němu každý mohl poznat, že Maďaři nejsou tím, jak je líčil sapér Vodička ve Švejkovi, ale velmi příjemní chlapíci!
Následníkem Martina Růžka po jeho téměř 18-leté misi v čele OP se stal Josef Vinklář (*10.11.1913), další vynikající herec – slávista. Zpočátku měl trochu smůlu na negativní role, což určitě vyvrcholilo Dr.Cvachem v Nemocnici na kraji města, aby pak dokázal, že je lidský nejen v osobním životě, ale i v hereckém kostýmu! Žezlo slávisty č.1 předal konem 80.let dalšímu populárnímu herci – Iljovi Prachařovi. Zemřel 18.9.2007.
Dobi
/článek nebyl redakčně upraven/