LADISLAV ŽENÍŠEK – KRÁL SLÁVISTICKÝCH BESED!
Patřím k těm, jako mnozí další, kteří získali svoji celoživotní lásku k našemu milovanému klubu, SK Slavii Praha, v oněch „letech prokletí“, o nichž se zpívá v jedné ze slávistických hymen, jimiž určitě byla právě padesátá léta. Sice už uprostřed 50.let pominuly snahy o naprostou likvidaci nejstaršího československého klubu, který se při svém vzniku i svým jménem hlásil ke všemu slovanskému a byl vzorem při vzniku dalších klubů ve slovanských zemích, například Hajduku Split, Vojvodiny Novi Sad či Ilirije Lublaň či Slavie Sofia nebo Slavije Sarajevo, ale ta oprávněná hořkost věrných tu byla.. Sebrali nám jméno i ty nejnádhernější dresy, jaké mohou existovat, ale Dynamu fandili stále SLÁVISTÉ!!! Zase vlastně se jednalo o malou paralelu s českou historií. Po Bílé hoře měl také český národ pořádně na kahánku, ale našli se národní buditelé, kteří svou statečností a nezměrným úsilím vrátili český národ mezi vyspělé národy Evropy a český jazyk rozvíjeli mezi snad jeden z nejdokonalejších na světě!. A podobně tomu bylo tak i se Slavií. Díky statečnosti manželů Sehnoutkových se v roce 1956 vrátily slávistické dresy, šikovný funkcionář ing. Jiří Vrba našel i kličky, jak v roce 1964 navrátit Slavii její jméno. Jen ty výkony fotbalistů pokulhávaly, i když Dynamo dodávalo často velmi kvalitní reprezentanty – v roce 1958 to byl na MS brankář Dolejší, o čtyři roky pak vynikající pravý bek Jan Lála, jemuž jen zákeřný zákrok kosovského Albánce Jusufiho v dresu tehdejší Jugoslávie zabránil účasti ve finále, což možná i rozhodlo finálový zápas, protože na pravé straně obrany, tedy na jeho postu, to tak nějak hořelo…
To ale vůbec nebránilo tomu, abychom i my při vyprávění starších souvěrců nenaslouchali s pootevřenými ústy a aspoň takto mohli obdivovat i někdejší hvězdy z prvorepublikového či válečného období! Vždyť ve finále MS 1934 hrálo v mužstvu 8 (osm!!!) slávistů! A dodejme, že třicetiletý slávista Ženíšek byl nejstarším hráčem šampionátu (Plánička bylo 3 měsíce mladší!!!
Ale slávistické obrození postupovalo i na hřiště a v roce 1964 se zrodil Odbor přátel. A stejně jako v případě vlastenců popisovaných třeba v F.L.Věkovi, kteří jako například páter Vrba objížděli český a moravský venkov, tak se rodily a fungovaly i desítky odboček, kde natěšené sály čekaly na slova o božské Slavii a klub tak získával to postavení i ve fanouškovské obci, jaké mu po více než 60 let předtím patřilo. Ukázalo se, jak důležité jsou vedle slávistického Zpravodaje, karnevalů a akcí Slávisté Slavii i besedy přímo v bydlištích věrných slávistů. Nejvěrnější internacionálové se nabízeli a stále častěji vyjíždělo z Prahy auto kamsi do cílů v Čechách nebo na Moravu, kde vedle řidiče (nejčastěji jím býval jeden z významných vlajkonošů první generace a spoluzakladatel generace druhé – Milan Smeták) usedal legendární „papá“ Šulc a velmi často i internacionál Ladislav Ženíšek, na kterého se možná v poslední době trochu pozapomnělo (ve Wikipedii jsou jen velmi stručné a skromné informace, snad jen hymna Standy Procházky Naše věčná Slávie jeho jméno připomíná..) a i my jsem nedávno tak nějak propásli obě jeho kulatá výročí vloni a předloni. Narodil se v roce 1904 a zemřel roku 1985 po zranění při celkem banální autonehodě při odbočování z pražské magistrály. Ale chyběl mu v nemocnici po zranění zřejmě pohyb a to bylo rozhodující – pamětníci jistě přidají vzpomínku třeba z Nového Města pod Smrkem, kde bývala velmi čilá odbočka. Ubytováni jsme při besedách byli vždy v prostorách místních lázní, jejichž součástí byl i bazén… A snad už pět minut po příjezdu svými tempy brázdil příjemné vody tohoto malého vodního ráje v podhůří Jizerských hor!
Ale jedno letošní výročí jsme přece jen našli! 17.ledna 1926, tedy před 90 lety, nastoupil ke svému prvnímu reprezentačnímu startu za Československo proti Itálii Připomeňme, že – jako většina kluků tehdejší doby – udělal první fotbalové krůčky na četných vinohradských pláccích, aby pak za „opravdovým“ fotbalem zamířil do ČAFC neboli Čafky. Ale té nebylo souzeno, aby tvrdého, temperamentního a důrazného obránce udržela. Poválečná krize znamenala i problémy s hledáním zaměstnání. A to se nabídlo v jednom z bankovních domů v Pardubicích, městě, které bylo tehdy mezi mimopražskými městy na čele tehdejšího československého fotbalu. Z Pardubic zamířil pak blíž k domovu, do žižovské Viktorie, kam přišla po několika letech nabídka, která se neodmítá. O Chicagu se právem s nadsázkou hovořilo jako o největším českém městě a v jejich gesci býval i fotbalový klub Sparta Chicago. Ladislav Ženíšek zde působil téměř dva roky, aby se pak r. 1928 vrátil nakrátko do Viktorky a posléze v roce 1929 přestoupil do Slavie, s níž zažil největší úspěchy své kariéry (hned první sezónu dosáhla Slavia nepřekonaného a nepřekonatelného úspěchu – vyhrála mistrovský titul bez ztráty jediného bodu!)a působil zde sedm let. A po skončení hráčské kariéry se věnoval trenérské práci celkem v 15 mužstvech mládeže i dospělých, mimo jiné v letech 1950-51 i u národního mužstva!
Ladislav Ženíšek byl tak nadmíru úspěšný na hřišti i na trenérské lavičce. Ale pamětníci jistě potvrdí, že byl poté doslova nepřekonatelným králem besed se slávisty, zejména na slávistických odbočkách. Plánovaný čas se pravidelně protáhl nejméně na dvojnásobek a lid slávistický se nadmíru bavil. Řečeno dnešními slovy – byl bavičem, jeho talk-show měla vždy vynikající úroveň Jeho historky z fotbalového i mimofotbalového prostředí možná někdy až hraničily s neskutečností (třeba některá vyprávění, jak v Chicagu působil u místního Čecha jako prodavač oděvů a když prý dokázal vnutit matce se synem sako snad o 3 čísla větší, ale po čase mu matinka přišla poděkovat, protože synek rychle do saka dorostl a dokonce se v něm prý i ženil! Rád vzpomínal i na osobní přátelství s o 14 let mladším Martinem Růžkem, kdy jej při občasných pobytech v Červeném Kostelci nosíval na ramenou. „Kdybych jej tehdy upustil, mohl dnes hrát tak maximálně Quasimoda“, což s oblibou připomínal. Svoje historky a četné anekdoty prokládal i nezapomenutelnou mimikou a nelze nevzpomenout na některý z jeho vtípků na zadrhávající lidi. Dovolím si pro pobavení uvést asi ten nejjemnější, který snad nikoho neurazí. „V čekárně u lékaře čeká netrpělivý zadrhávající pacient. Konečně z ordinace vyjde človíček a ten čekající se jej ptá – Co co co jste tam by by byl tak dlouho? – Ale, mám problémy s prostatou. – A co co co to je? Víte, já močím tak, jako Vy mluvíte!“
Zkrátka a dobře, Láda, jak si sám říkal, byl pro každou legraci. A besedy, kdy tvořil dvojici s Františkem Pláničkou, patřily k těm nejzdařilejším. Precizní a věcný Plánička a k němu Ženíšek, možná tak trochu i baron Prášil. Snad nejhezčím víkendem bylo putování frýdlantským výběžkem, kdy na besedu v Novém Městě pod Smrkem návazovalo druhý den založení odbočky a beseda v blízkém Krásném Lese. Těsně před závěrem se doslova přiřítil z Nového Města človíček se dvěma tlačenkami (pravá domácí tlačenka bývala tehdy malým zázrakem), kterou předával oběma matadorům jako malou pozornost. Už někde za Libercem se však př.Ženíšek ozval – Míšo, Ty to tady na severu znáš, najdi nějakou hospůdku, kde se zastavíme. Manželka na tlačenku není a dcera zakotvila jako hudební virtuózka v Ostravě. A přesvědčil i Pláničku, že se jeho Boženka bez tlačenky nakonec bude muset obejít. Nakonec to bylo až v Brodcích nad Jizerou , kde rohu sálu vévodil obrázek hráče ve sparťanském dresu. Až popisek nám napověděl, že by se mělo jednat o portrét sparťanské ikony, Andreje Kvašňáka! Baba Jaga by snad měla hezčí portrét, suše konstatoval. Ale hospůdka se plnila a všichni bez rozdílu pak přišli a oceňovali třetí poločas výjezdu formou improvizované besedy, kdy nakonec obě tlačenky zmizely v trávicích ústrojích nadšených posluchačů bez rozdílu klubového vyznání! A ke cti slouží oběma matadorům, že málokdy chyběli při závěrečném vyhlášení kdysi slavného turnaje OP v malé kopané, známého jako ročeniáda!
Pokud na odbočce byla při besedě kapela, nenechával se nikdy dvakrát pobízet a s chutí si i zazpíval; pravda, žádný Caruso nebo Pavarotti to nebyl, ale o to s větší chuť a zápalem přispěl k dobré náladě.. Zajímavostí bylo, když došlo i na politiku, kdy nikdy nevyslovil správné jméno vládce východního bloku! Pro něj to byl vždy soudruh Březiněves! Zda na slávistické dýchánky nepřišel žádný estébák nebo jen díky charizmatu Ládi Ženíška přimhouřilo nějaké Očko své očkotolerantní, už asi nikdo nezjistí!
A protože byl příznivcem humoru i do vlastních řad, přidejme ještě jednu vzpomínku zvanou Cottbus. Centrum Dolní Lužice Cottbus /Chośebuz / Chotěbuz se postupně stalo symbolem slávistických cest přes hranice. Začalo to již zmíněné Nové Město pod Smrkem, ale pak „Freundschaft“ přešel na celý OP a jeho rekreační XI., když to Novoměstští již nemohli utáhnout. Byly to krásné zážitky u nás i v Lužici. A zpočátku, když ještě návštěvy zajišťovali Novoměstští, požádali pro jednu cestu do Cottbusu i o delegaci z Prahy. A bez problému řekl světoběžník Láda Ženišek ano! Vyrazil jsme z Prahy a mne napadlo se kdesi za Novým Borem zeptat: „Ládo, máš pas?“ (tehdy i do spřátelené NDR byl nutný pas nebo aspoň speciální tzv. Příloha k občanskému průkazu…).Mám, mám! A ukázal si na opasek u kalhot. „Ale cestovní doklad?“ „No, nemám, ale já jim řeknu, že jsem Láda Ženísek a oni mě postí!“. Možná, že naši celnici by se nechali obměkčit, ale strozí „soudruzi z NDR“? Tak jsme se obrátili a vrátili se do Hodkoviček, kde měl hezky udržovanou vilku a vraceli se do směru Spréva. Pro mě osobně to mělo nedozírné důsledky. Organizátor Chotěbuzských Werner Leutert volal mámu, co se s námi stalo. Nebyly mobily a dovolat se domů bylo po cestě prakticky nemožné, máma tak první noc hrůzou nespala, až jsem ráno našel telefonní automat a za jednu dedronskou marku zavolal, že jsme v pořádku a jen jsme ten den Novým Borem projeli celkem třikrát (dvakrát tam a jednou zpět…). Ale ani to nemůže zkalit všechny ty nádherné vzpomínky na krále slávistických besed!
Dobi
(článek nebyl redakčně upravován)