MILOŠ DALIBA – TÉMĚŘ PŮLSTOLETÍ AKTIVNÍ PRÁCE PRO SLAVII!
Na 27.ledna připadá významné životní jubileum, 75.narozeniny př.Miloše Daliby, který je podle několika pramenů služebně nejstarším funkcionářem fotbalové Slavie. To už je pěkná řádka let, lidiček, zářících i hasnoucích hvězdiček, obětavých spolupracovníků, radosti i slz. Jeho jubileum neuniklo pozornosti Jana Čapka a př. Dalidu, který je po dlouhá léta i členem OP, vyzpovídal.
Jste tady služebně nejstarší funkcionář, řekněte mi něco o svých začátcích.
V roce 1964, při vzniku OP, byli slávisté vyzváni, aby se zapojili do práce pro Slavii. Jako desítky jiných jsem i já přijal tuto výzvu a na základě mé iniciativy mi byla přidělena činnost ve sportovně technické komisi (STK). Současně s touto komisí byly založeny i další komise složené z obětavých členů, např. to byla komise pořadatelská. Všechny ušetřené mzdy a další náklady se tehdy věnovaly na chod oddílu, hlavně na získávání posil. To umožnilo příchod Píši, Kadraby, Veselého a dalších. Měl jsem tu čest v STK pracovat a poznat například prof. Dr. Studničku, Dr. Fikejze, pány Matouška, Veseckého, Biskupa a mnoha dalších, kteří zcela zdarma zajišťovali chod klubu. V roce 1973 se změnou patronátního závodu (dnes rozuměj: sponzora) byla STK zrušena a mně byla nabídnuta práce při vyhledávání hráčů, ve skupině u Karla Holendra. Tento král šíbrů dokázal v krátké době získat Jebavého, Segmüllera, Petera Herdu, Rudolfa Svobodu, Frydrycha, Pauříka, Hotového a další. Tenhle tým vedený trenérem Jarešem sahal několikrát i po titulu mistra ligy.
Kolem roku 1980 však byl Jareš poslán k mládeži a mne přemluvil k práci v komisi mládeže. No, a mládež se mi stala osudnou až do dnešních dnů.
Co Vás přivedlo ke Slavii?
Pocházím z červenobílé rodiny. Zásluhou táty jsem měl možnost vidět obrovitého Finka v bráně, kouzelníka Vlastu Kopeckého, bomby Bradáče a božského Pepi Bicana. A tak se ptám – kdo by se nestal slávistou?
Zažil jste však i kritická léta Slavie. Jak jste to prožíval?
Za mého života visel osud Slavie na vlásku už třikrát. V 50. letech byla snaha vymazat Slavii z mapy jako klub Dr. Beneše a Jana Masaryka, bylo jí zbouráno hřiště, celé mužstvo bylo distancováno, její nejlepší hráči povolání do „péče“ armády, zakázány naše sešívané dresy a změněno jméno. V nejtěžších chvílích se vždy ukáže síla slavistického klubismu. Dnes už nikdo neuvěří, že hřiště v Edenu bylo vybudováno brigádnicky. Nezapomenu na slzy v očích slávistů, když se po letech na velikonočním turnaji v roce 1956 objevily opět slávistické dresy.
Další rána osudu přišla v roce 1964, kdy bylo Dynamo na sestup dokonce z II.ligy, po porážce v Úpici. A to jsme pomalu i my nejvěrnější již nedoufali v další existenci našeho klubu. Stačil však inzerát v novinách o svolání schůze slávistů do Slovanského domu v Praze, aby se spojily síly – a tehdy vznikl odbor přátel, posléze se vybojovalo zpět historické jméno klubu a do roka jsme slavili návrat do ligy před 45 000 diváků. Třetí krizi máme ještě všichni v paměti a opět jsem hrdý na to, že většina vydržela pracovat zdarma a Slavii v tuto dobu neopustila.
Vy jste se věnoval vyhledávání talentů, jak se dnes říká, skautingu, Jaký nejlepší objev se Vám podařil?
Přivedením chlapce do mládeže se na jeho kariéře podílím jen malým procentem. Mnohem více záleží na něm samotném, aby byl ochoten tvrdě pracovat, na trenérech a jejich trpělivosti s ním, protože běžná doba adaptace z malého klubu trvá přibližně rok.
Naštěstí takových trenérů bylo a stále je ve Slavii dostatek, nejčastěji si vzpomenu na trenéry Seiferta, Fabanku, Kruckého, Mařana, Karocha. O jménech hráčů nechci hovořit, abych některého z nich neopominul.
Jaké bylo Vaše největší zklamání?
Největším zklamáním pro mne bylo, jak málo se nakonec vytěžilo z výchovy mládeže ve Slavii. Za dobu posledních 20 let vychovala Slavia pro špičkový evropský fotbal Kuku, Šmicera, Bejbla, D. Jarolíma, Štajnera, Pekharta, Necida, Suchého, Švece, R. Černého. V současnosti si fotbalem v dobrých klubech vydělává v zahraničí na 20 hráčů ze Slavie. Na soupiskách z I a II ligy je pak kolem 65 jmen dalších hráčů, kteří prošli Slavií.
Na Honzu Říčku nesmíme zapomenout, s ním byla určitě dobrá spolupráce?
Ztráta Honzy je bolestnější než odchod odchovanců. Sice se říká, že každý je nahraditelný, Honza Říčka je tou výjimkou, která se tomuto pravidlu vymyká. V jeho případě šlo však o to, že získal nabídku, kterou nešlo odmítnout a které nešlo konkurovat,.
Jaké máte poznatky ze současné doby?
Dnes je síť agentů tak rozšířená, že většina chlapců je pod smlouvou už od dětských let. Nám tak zbývá poohlížet se po posilách v malých klubech. Vyzývám touto cestou slávisty po celé zemi, aby nám posílali spojení a tipy na šikovné kluky. Příklad Šmicera či Štajnera ukazuje, kolik talentů se rodí mimo velká města a jak se díky Slavii tyto talenty mohly projevit i ve fotbalové Evropě.
Děkuji za rozhovor a připojuji se i já k vděčným gratulantům k blížícímu se jubileu!
