Nedožité devadesátiny Vladimíra Váchy

Jistě si mnozí vzpomenou na dva březnové pátky roku 1969, kdy probíhalo ve Stockholmu mistrovství  světa v ledním hokeji. Bylo přes půl roku po „vstupu spřátelených vojsk“ a ponížený lid Československa hledal každou možnost, která by trochu pomohla potěšit jeho pořádně pošramocené dušičky. A právě hokej, kde už po léta existovala rivalita mezi československými a sovětskými hokejisty, byl vítanou příležitostí. I toto vědomí jistě přispělo k výhrám našich 2:0 a 4:3. O titul nás sice připravili Švédové, ale přesto se mimo jiné zpívalo: „Nevadí, že není zlato, ty dva pátky stály za to!“ Zápasy v televizi tehdy jako vždy perfektně komentoval též Vladimír Vácha a loučil se slovy: „Tak, a teď běžte a pořádně to oslavte!“ Do centra Prahy směřovaly zejména po druhém zápase davy a všichni ke svému údivu spatřili vymlácenou výlohu sovětské letecké společnosti Aeroflot (později se potvrdilo, že šlo o řízenou provokaci StB, aby se našel důvod, jak vůči občanům pořádně přitvrdit, a mohla být zahájena tzv. normalizace). Spousta lidí přišla o místo a samozřejmě musel z éteru i obrazovek zmizet oblíbený reportér Vladimír Vácha. Sice měl, jak se říká, nadání od Boha, ale to husákovské vedení nerespektovalo a Vladimír Vácha musel být vděčný i za podřadné místo v garážích televize. 

Začínal v roce 1953 jako reportér regionálního studia Čs. rozhlasu v Českých Budějovicích, kde velmi brzy poznali jeho výborný vztah ke sportu. Jeho hlas jsme tak mohli pravidelně slýchat třeba v rozhlasovém pořadu S mikrofonem za hokejem. Byl velkým jihočeským patriotem a přes snahu být co nejobjektivnější se někdy „utrhl“, zvláště při soubojích Severu proti Jihu, když komentoval zápas „Budějek“ s „Litvajzem“, kdy se Jihočechům většinou dařilo a nám všem, jejichž srdce patřila Severočechům, pak samozřejmě pořádně skřípěly zuby!

Brzy proniklo během normalizace do kuloárů, že Vladimír je nejen věrný Jihočech, ale i zapálený slávista. A tak byla sestavena delegace tehdejšího výboru Odboru přátel, která byla pověřena, aby za Vladimírem vyrazila do oněch televizních garáží, protože se hledal nový sekretář, člověk, který by pokračoval v práci legendárního Františka Šulce a jeho následníka, internacionála Franty Hampejse. Byl jsem tehdy při tom, kdy nám lakonicky řekl: „PROČ NE? JSEM ODMALIČKA SLÁVISTA!“ Záhy tak začala další slavná éra sekretariátu OP. Čtvrté dveře vlevo v severní části staré „dřevěnky“ se netrhly nejen v den zápasu. Opět to byla ta tradiční „brečírna“, protože výkony Slavie bývaly daleko za přáními i nejskromnějších fanoušků. A v této kanceláři bylo v listopadu 1989 z iniciativy věrných mimopražských slávistů, přátel Dlouhého, Nováka a Kružíka připraveno i rozhodnutí o nesehrání ligového utkání s RH Cheb na podporu protestujících studentů.

„Každý z nás má rád tu svou zem, ať je král nebo tulák jen!“ zpívával svým sametovým hlasem Ústečák Jindra Šťáhlavský. Ale př. Vácha ve funkci sekretáře OP nikdy nedal najevo, kde to má nejraději a vítali jej třeba v Novém Městě pod Smrkem či jejich tehdejší „dvojčata na vzdálenost 140 km vždy od Prahy“ – slávisté ze Žirovnice. Upřímně býval vítán na Moravě, ať už to bylo třeba ve Šternberku nebo Hodoníně. Jen jednou na sobě dal znát, kde je jeho srdíčku nejlépe! To když OP dosáhl počtu 10 tisíc členů a jeli jsme s malou pozorností k tehdejšímu jubilejnímu členovi př. Hrbkovi. A bylo vidět, jak je šťastný, že je to právě na jihu Čech v Kamenici nad Lipou (odbočka se nedávno obnovila a má se čile k světu), která tehdy, stejně jako Žirovnice, patřila do Jihočeského kraje.

Listopad 1989 přinesl plno nadějí i snah o smazání křivd. Vladimír ožil a chtěl se vrátit k milované práci, navíc to bylo v letech těsně po sloučení OP a FO…  Byl dokonce zvolen generálním sekretářem Klubu sportovních novinářů. A s obrovským potěšením a zadostiučiněním jsme mohli sledovat, jak Vladimír Vácha opět „válí“. Bohužel smrt je nemilosrdná k nám všem a 17. 7. 2012 přišla smutná zpráva, že velký slávista, vynikající novinář a dovolím si říci, že i náš kamarád, Vladimír Vácha, zemřel. Na svátek sv. Josefa mu věnujme malou vzpomínku – 19. března 2020 by se dožil 90 let. 

                                                                                                V úctě i upřímné vzpomínce

                                                                                               Dr. Michal Dobiáš