Otakar Škvain-Mazal (* 3. 6. 1894 – + 12. 9. 1941)

Dnes je výročí úmrtí jednoho skvělého fotbalisty. Měl se stát legendou Slavie, osud byl však proti. 

Kladenský rodák Otakar Škvain (nar. 3.6.1894), více známý pod svou přezdívkou Mazal, kterou používala i média, už jako mladý hráč prokazoval, že má talent. 

V kladenském dresu nastupoval většinou na levé straně útoku, bylo to v dobách, kdy se v útoku prohánělo pět hráčů. I on v době 1. světové války rukoval, ale v pořádku se na Kladno vrátil. V roce 1919 však přestupuje do Židenic (dnešní Zbrojovka Brno), o rok později při slavné výhře tohoto týmu nad Slavií 6:2 nastřílí sešívaným pět branek. A tak není divu, že ho do své sestavy přetáhne pražská Sparta. 

Ještě před definitivním příchodem do Prahy si zahraje na Olympijských hrách 1920. Hraje ve všech zápasech, v semifinále nastřílí Jugoslávii při výhře 4:1 hattrick a podílí se tak na postupu našich barev do finále. Přesto medaili z OH ve své sbírce nemá. Tým ČSR totiž, na protest proti tendenčnímu rozhodování sudího Lewise, odvede kapitán Karel Pešek-Káďa za stavu 0:2 ze hřiště a náš tým byl z turnaje vyloučen. 

Mazalova – používejme tuto přezdívku, stejně jako činil dobový tisk – kariéra je i dál poměrně divoká. Stal se jednou ze stálic železné Sparty a podílí se na jejím vzestupu. Nakonec se rozešel se Spartou ve zlém. Zkraje roku 1922 se na silvestrovském zájezdu do Španělska, jako zapřisáhlý abstinent, zastal popíjejících spoluhráčů a bylo zle. Vedení klubu mu přičetlo i další prohřešek, když telegramy informoval o turné známého redaktora Josef Laufera, přestože si to Sparta nepřála, neb šetřila informace pro svůj klubový časopis. Nato ho Sparta vyloučila ze svých řad. 

Po krátkém působení v Moravské Slávii Brno po stále ještě velmi produktivním útočníkovi sáhla Slavia. A opět střílel branky, patřil k platným hráčům. Jenže přišel další zimní zájezd a s ním zkraje ledna 1923 velký zlom v jeho životě. Při přestupování na nádraží v německém Karlsruhe špatně naskočil do rozjíždějícího se vlaku a koleno si pochroumal natolik, že musel ukončit v 29 letech hráčskou kariéru. Vypráví se, že mezi vlaky nastupoval na poslední chvíli díky dětinskému vtipu svých spoluhráčů. Ti mu řekli, že v předchozím spoji zapomněl foťák a tak se pro něj Mazal vracel… 

Tehdy se Mazal dostal do existenčních potíží. Řadu týdnů si poležel v nemocnici v Německu, později na Kladně, a když bylo jasné, že s fotbalem je konec, uvědomil si, že nezvládne financovat ani svá studia. Ale jeho klub mu pomohl. „Bývalé levé křídlo Sparty a Slavie byl pro úraz na železnici utrpěný, nucen vzdáti se výkonného sportu,“ psaly na podzim 1923 Národní listy. „Tímto úrazem a nemocí promeškal Mazal celý semestr zvěrolékařských studií, který nyní v Brně hodlá dokončiti. Nemá však k tomu dostatečných prostředků a proto podniknuta bude před zápasem DFC – Slavia veřejná sbírka ve prospěch tohoto populárního hráče.“ Studium zdárně ukončil. 

Později se stal Mazal trenérem a nevedl si špatně. Začal v Moravské Slavii, koncem dvacátých let trénoval v tehdy polském Lvově místní Pogoň. Později se vrátil domů a vedl několik klubů. Žatecký DSV Saaz, do ligy vytáhl zakarpatský Užhorod. Poté trénoval Prostějov a v létě 1937 si ho vybralo vedení tehdejšího nováčka ligové soutěže, SK Pardubice. Po záchraně týmu odešel, zamířil do Bratislavy, po odtržení Slovenska od společné republiky podepsal smlouvu ve Wisle Krakov. Mazal si vedl se svými svěřenci dobře, pohybovali se v čele tabulky. Jenže 1. září 1939 vjely na polské území německé tanky a bylo po polské lize. 

Mazal se vrátil na Kladno. V březnu 1940 se ujal týmu téměř odsouzeného k sestupu – a podařilo se mu ho zachránit! V rodném městě setrval ještě jednu sezónu, když ho podruhé v kariéře oslovilo na začátku léta 1941 vedení SK Pardubice. Nabídce příjmu 3.000 korun měsíčně a prémiím ve stejné výši, jako mají hráči, nešlo odolat… „Když Mazal poprvé přijel do Pardubic, aby převzal trénink a dohled nad mužstvem SK Pardubice, sešlo se na jeho prvním tréninku na Dolíčku tolik diváků, jako by se tam hrál špičkový divizní zápas,“ vzpomínal tisk na jeho nástup do funkce. 

Mazal se s vervou pustil do práce. Ale ne nadlouho. Na pátek 12. září si domluvil tenisový zápas. Bylo po páté hodině, hrál se druhý set, když se Mazal, sportovec, který projel kus světa, chytil za hrudník a nevypadalo to s ním vůbec dobře. Jeho protihráč okamžitě zavolal městského lékaře Dr. Kohoutka, ale tomu již nezbylo než konstatovat, že Otakar Škvain-Mazal je mrtev. Příčinou byla srdeční mrtvice… 

Všechny české deníky o této smutné záležitosti informovaly, Mazalovo jméno mělo dobrý zvuk. A tak se uzavřela životní cesta trenéra, který toho mohl ve fotbalu ještě hodně dokázat. Cesta plná úspěchů, zlomů, i dramatických událostí. 

Text: Radek Klier, radek.klier@volny.cz