Poslední rozloučení s Michalem Dobiášem

Vážení pozůstalí,

dámy a pánové,

přátelé,

sešli jsme se zde, abychom doprovodili na poslední cestě přítele z největších, Michala Dobiáše.

Na tomto místě bych neměl stát a hovořit já, ale někdo z jeho dlouholetých přátel a souputníků. Jeho odchod je však nadmíru bolestivý, a pohnutí tak ochromující, že nemohli zde vystoupit. Proto dovolte, abych o Michalovi promluvil tak, jak jsem ho za posledních několik let poznal já, a jak o něm vyprávěli či psali jeho dlouholetí přátelé.

My v Odboru přátel Slavie se oslovujeme příteli a Michal byl přítel Slavie  z největších, nejumanutějších. Slavia byla jeho celoživotní, nehasnoucí láska, to my ZDE všichni víme. Ve fotbalovém klubu dlouho působil, stejně jako v Odboru přátel.  Své hluboké jazykové znalosti často využíval při zájezdech nejen po Čechách a Slovensku ale také po různých koutech Evropy. Když například psal na Slovensko, tak psal samozřejmě, jak jinak – slovensky. I díky zážitkům z vojny prostě nadšený Čechoslovák. Takový byl prostě Dobi.

Vytrvale a často přispíval do různých médií, kam psal nejen o významných osobnostech červenobílého sportu, ale hlavně o svých milovaných odbočkách Odboru přátel, které tak rád navštěvoval. To byly jeho Brandejšťáci, Příbramáci, Rožďalovičtí a další. Vždy s pečlivostí svou vlastní sháněl a sepisoval úspěchy všech slávistických oddílů, tedy nejen fotbalistů či fotbalistek.  V roce 1996 se mu podařilo s docentem Smetanou obnovit mizející slávistický Zpravodaj pod novým názvem Červenobílé listy.

Nejen fotbal byl jeho vášní, často mi psával třeba o zahradničení. Zmíněné jazykové znalosti zúročoval při provádění turistů po Praze. Od roku 1996 pomáhal jako průvodce i fotbalové Slavii při zájezdech po Evropě. 

Jako aktivní fanda se v roce 1969 stal spolu se Zdeňkem Ročněm jednou z hlavních postav druhé vlny vlajkonošů. 

Asi nejlépe Dobiho charakterizoval kolega-vlajkonoš Karel Vavřina v medailonku k jeho 70. narozeninám, když napsal, že Míša měl tři velké lásky. Chorvatsko, severní Čechy a Slavii.  Za což mu Michal posléze velmi upřímně děkoval.

Zde, na závěr rychlého a nedokonalého výčtu jeho aktivit a zásluh, si dovolím citovat přímo Dobiho, protože myslím, že sem jeho citát patří: „Nespím, pracuji. Ty lidičky nesmíme zklamat“.

To vše, co jsem právě stručně zmínil a mnohé, co jsem zmínit nestihl, přineslo Míšovi zasloužené udělení čestného uznání Odboru přátel za celoživotní práci pro Slavii. Věděli jsme dobře, že si ho zaslouží měrou vrchovatou. Předat jsme mu ho ale bohužel už nestihli. Ceremoniál byl připraven na sobotu 16. října při valné hromadě Odboru přátel, kam ale již nemohl Michal přijet a na poslední chvíli se omluvil. Ještě 3. listopadu jsme ve výboru Odboru přátel spěšně řešili organizační náležitosti brzkého předání ocenění, leč druhý den jeho srdce dotlouklo. Bylo 4. listopadu, půl osmé ráno…

Věřím, že jeho láska ke Slavii ho vynesla do toho pravého Edenu, tam nahoře. A bude z něj sledovat mistrovskou hru milované Slavie. Určitě se díval už před týdnem, kdy mu tleskal ve stoje celý Eden – tedy ten pozemský.

Michale, díky za všechno, zůstaneš nám inspirací. A na úplný závěr použiji tvá slova, která jsi napsal po pohřbu Standy Procházky v roce 2016 a lehce je poupravím:

Míšo, ať je ti tam nahoře dobře! Nezapomeneme!

David Ocetník, předseda FO-OP