PŘED 50 LETY DOŠLO MÁLEM K SENZACI – SLAVIA JAKO NOVÁČEK I. LIGY BOJOVALA DO POSLEDNÍCH VTEŘIN O TITUL!
5. června 2016 uplynulo 50 let od zápasů posledního kola první fotbalové ligy, kde se dlouho schylovalo k senzaci a k opakování dosud jedinečného úspěchu Spartaku Hradec Králové, který ligu v roce 1960 vyhrál jako nováček!
Možná, že se v právem euforickém připomínání obrody Slavie v letech 1964-65 trochu zapomínalo na tento krásný ročník s bohužel smutným koncem. Jak to tehdy vlastně bylo?
Naposledy se rok předtím hrála II. liga ve třech skupinách a ke Slavii, která zápasem s Plzní svoje zasloužené prvenství potvrdila, se připojil Spartak Hradec Králové a košická Lokomotiva. Mohutně se rozvíjející východoslovenská metropole tak získala také městské derby, kdy k tehdejšímu mužstvu VSS (o kterém se tvrdilo, že sdružuje i příznivce mající blízko k maďarštině a Maďarům) přibyl opravdový slovenský klub, „Loki“, který reprezentoval železničářské tradice a sídlil v Čermeľském údolí, poblíž unikátní Pionýrské železnice.
Již v prvním kole měli možnost slávisté vidět svou Slávinku doma, v souboji nováčků proti Hradci. No, doma… Eden procházel menší rekonstrukcí, a tak pro tento zápas nalezla Slavia domácí prostředí na sparťanské Letné. Očekávání fanoušků a jejich nadšení podpořil i orchestr Karla Krautgartnera, také velkého slávisty! Ale pro Slavii nastal „zápas blbec“ a prohrála 0:1. Pesimisté i škarohlídi ji posílali zpět do II. ligy, Slavia však zamířila za týden do Trenčína, tehdy také červenobílého. A poprvé v lize vyrazili pod hrad Matúše Čáka i tehdejší vlajkonoši (odbočka Vlajkonoši 1965 by mohla vyprávět). Do té doby byla oficiální vlajkou slávistická hvězda v bílém poli, jež převažovala i v památném zápase s Plzní, kdy se i takové papírové vlaječky rozdávaly, ale vlajkonoši zvolili vlajky sešívané, jaké známe dodnes. Ne u všech, většinou objektivních Trenčanů se prapory setkaly s pochopením, někteří to žel považovali za český nacionalismus. Ale hlavní bylo, že Slavia vyhrála 2:1! A „neďaleko od Trenčína“ se pak právem slavilo! Začala fantastická šňůra – až do konce podzimu ani jedna porážka. Bez bodů odjíždějí z Prahy Teplice, před rekordní návštěvou 50 tisíc diváků na Strahově, který zvolila Sparta jako domácí prostředí, zachraňoval poslední mistr remízu až 10 minut před koncem! A následoval památný zápas na Slovanu, tehdy ještě na Tehelném poli, kdy v poslední minutě utekl Franta Veselý a ubráněnou remízu změnil ve výhru 1:0! Podzim snů, v němž Slavia získala celkem 20 bodů (stejně jako Sparta) z 26 možných, už jen doplnila remíza v Prešově (což bývala půda více než horká) a domácí remízy s Duklou a Baníkem, kdy oba soupeři dosáhli plichty zdaleka ne vždy nejčistšími prostředky za přihlížení benevolentních sudí. A vše završila výhra 1:0 na Interu v Bratislavě na Pasienkách (kde dnes po devastaci sousedního Tehelného pole sídlí Slovan), kdy první gól Píši sudí nepochopitelně neuznal, a ten na to odpověděl za pár minut stejně, kdy už byl sudí bezmocný.
Jaro zahájila Slavia výhrou 4:0 v Hradci, čímž vrátila letenskou porážkou i s úroky, bez bodů pak odjížděl z Prahy i Trenčín. První klopýtnutí přišlo v Teplicích, kde na převážně dřevěném stadionku U drožďárny, kde na tribuně ještě prosvítal nápis Teplitzer FK a hřiště se svými rozměry spíše blížilo čtverci, se za rohem čepovalo tehdy oblíbené Mostecké pivo vařené ještě v historickém Mostě! Výhra 2:1 znamenala pro zachraňující se Sklo Union zlaté dva body. Remíza 1:1 se Spartou v Edenu byla zřejmě zasloužená, ale oba kluby ztrácely dále a před posledním kolem měly na svém kontě pouhých 13 jarních bodů. Slavia po Hradci a Trenčínu už porazila jen Slovan a Prešov a zaznamenala 5 remíz (ale ty ze Slovenska byly vždy více než cenné) se Spartou, Trnavou, Brnem a oběma košickými celky. Ale dvě porážky (nepočítáme-li tu z Teplic) měly fatální důsledky. Ostrava zoufale a nakonec marně bojovala o záchranu, a tak porážka 0:5 byla více než ostudná a provázely ji různé spekulace. Dva týdny nato přišlo derby s Duklou. Ta si pronajala Letnou a právem věřila v pomoc fanoušků, kteří se tam vždy cítili doma. Rozhodčí Galba nepatřil tehdy k nejobjektivnějším, ale ani slávisté nebojovali o naději tolik, což rozradostnilo i všechny dočasné příznivce Dukly. Ale po zápase si všichni vše spočítali a jeden můj objektivní sparťanský soused prohlásil: „Čuchám sviňárnu, že lampasáci nakonec tu ligu vyhrají“. Jakou měl žel pravdu! Slavia i Sparta následující zápasy vyhrály, Dukla však také a před posledním kolem a měla jen o 2 body méně než obě S a navíc hostila odevzdané VSS Košice, které nakonec porazila 5:1. Ale stále se věřilo, že titul bude patřit některému z historických pražských S. Den po finále ligy však začínal XIII. sjezd KSČ a nejen pesimisté tehdy tušili, že by nebylo dobré, kdyby nevyhrála režimní Dukla (ani „dělnická“ Sparta na ni v podpoře tehdy neměla), než některé z „S“. Vše se mělo rozhodnout na Lokomotivě, která zoufale bojovala o záchranu a potřebovala vyhrát, Slavia hostila papírově neutrální bratislavský Inter. Ale pohled na nominaci rozhodčích napovídal vše: Spartu rozhodoval důstojník ČSLA Janda a Slavii důstojník ČSLA Fencl. Dnes již víme, jak to dopadlo a na některých slávistických webech najdete i záběry závěru zápasu Slavie s Interem a obličeje nadlouho největšího nepřítele Slavie – sudího Milana Fencla. Ten opravdu pískal tzv. nakloněnou rovinu, řadu zákroků Bratislavanů, i těch penaltových, přehlížel, aby pak po nenápadné akci nařídil penaltu proti Interu. Žádný z matadorů se k exekuci neměl, a tak to zkusil nadějný mladíček Béda Tesař a – nedal! Asi to znamenalo i zbrzdění kariéry švagra Franty Veselého, který si vzal jeho sestru, nadějnou házenkářku. Ale Slavia stále držela remízu 0:0 a z Košic přicházely zprávy, že Loki má situaci plně v rukou. Bod by tedy stačil. Ale nějakých 10 minut před koncem tak nějak upadl před slávistickou brankou Levický a ambiciózní mladík Szikora se nemýlil, ač mu někteří kamarádi radili, aby tento „dar“ nepřijal. Následující minuty již byly jen zmarem a důvodem k oprávněnému rozhořčení slávistů. Fencl byl sice ochráněn, ale jeho okna na Petřinách prý už žel ne. Ale co to bylo proti krádeži titulu? Slavia navíc z trestu zahajovala novou sezónu dvakrát ve vyhnanství v Čelákovicích… Takže vlastně – nic nového pod sluncem! Ale ruku na srdce – přispělo k tomu i tak trochu nezvládnuté jaro!
Připomeňme, že tehdy se udělovaly za výhru jen 2 body, nerozhodovaly vzájemné zápasy, ale jen celkové skóre. A nikoliv jeho rozdíl, ale POMĚR!
Vítězná Dukla měla po výhře 5:1 nad VSS Košice poměr 40:23, tedy 1,73, Sparta po prohře 1:3 v Košicích 47:30, tedy 1,56, a Slavia po Interu skóre 35:24, tedy 1,45. Mistrem byla tedy vyhlášena Dukla, Slavia se stejným ziskem 33 bodů obsadila až třetí místo!
Víme, že neplatí ani ve sportu KDYBY! Kdyby Slavia prohrála na Baníku na ostudně 0:5, ale jen 0:1, měla by skóre 35:20, s poměrem 1,75… Ale kolik by býval musel nešťastný Anton Švajlen v brance VSS pustit dalších gólů, aby se snad jakési usnesení splnilo? Kdyby ale býval byl Szikora neproměnil, mohlo jich být třeba dvacet!
A pak se čekalo dlouhých TŘICET let na další titul! V roce 1976 byla také velká naděje a opět v tom byla Bratislava! Slavia jela na Slovan, ale sudí „soudruh z NDR“ Glöckner jí neuznal regulérní gól Segmüllera a Slovan, který měl také teoretickou šanci na titul, pak dal 2 branky, ale Baník si v Plzni vše „posichroval“ a vyhrál zápas a tím i titul! Slávisté tak čekali až do památného roku 1996!
Dobi