PŘED PŮLSTOLETÍM ZEMŘEL SLÁVISTA A NÁRODNÍ UMĚLEC JAROSLAV VOJTA, SPOLUZAKLADATEL ODBORU PŘÁTEL SLAVIE

Český herec Jaroslav Vojta (*27. 12. 1888 v Kutné Hoře – †20. 4. 1970 v Praze) pocházel z rozsáhlé herecké rodiny, talent zdědil po rodičích a sdílel jej i s oběma sourozenci. Vyučil se slévačem a měl běžné strojařské vzdělání. Divadlo jej ale stejně přitáhlo. Začínal v 18 letech jako ochotník, později se přidružil k několika kočovným hereckým společnostem. Ale již od roku 1910 hrál v kamenných divadlech. Působil v Brně (1910-1913 a 1916-1919) a v Plzni.  Poté se definitivně „upsal“ našemu hlavnímu městu. Na 6 let nastoupil do Divadla na Vinohradech. A od roku 1925 až do svého odchodu do důchodu v roce 1959 působil v činoherním souboru naší Zlaté kapličky! Nikdy nebyl vážně nemocný. Ale v roce 1970 zemřel v nemocnici, týden poté, co jej postihl silný infarkt. Nemohl tak už realizovat postavu starého Žalmana v televizním seriálu F. L. Věk! Ve své době tento seriál vždy vyprázdnil ulice, lidé spěchali k televizní obrazovce. Začínala tuhá normalizace a leckdo hledal útěchu v minulosti. A mnozí špičkoví herci si to uvědomovali; opět musíme připomenout Martinem Růžkem nádherně vyřčenou seriálovou větu: „Neumřelať, jen spí!“

Pro svoje umění i auru člověčiny byl Vojta oblíbenou hvězdou Národního divadla. Svým prostým a srdečným zjevem byl přímo předurčen ke ztvárňování postav přímých a poctivých sedláků, starostů či řemeslníků, zahrál si i několik sluhů božích. Současně ale dál hostoval v různých pražských divadlech a ochotnických spolcích. I v důchodovém věku pokračoval ve Zlaté kapličce a jedním z jeho největších úspěchů byla titulní role faráře ve francouzské konverzačce Náš pan farář, která se reprízovala stočtyřiadvacetkrát. Posledním vystoupením Jaroslava Vojty na jevišti Národního divadla se stal Trnka v Tylově Strakonickém dudákovi, kterého odehrál přesně v den svých osmdesátých narozenin.  

Mnohým divákům utkvěl nejvíce v paměti díky filmu Hrátky s čertem, natočeného podle pohádkové divadelní komedie Jana Drdy, kde v podání Jaroslava Vojty  exceluje polepšený hrozivý loupežník Sarka Farka. Popularita měla v tomto případě (asi nechtěně) i souvislost s fotbalem! V šedesátých letech minulého století byl totiž na listině rozhodčích i slovenský sudí Karol Sarka. A ten patřil k té, poměrně nemalé množině rozhodčích, kteří na trávníku dávali najevo, že jim Slavia k srdci nepřirostla. A kolikrát se jen z hlediště v Edenu právem při jeho „vystoupení“ ozvaly výkřiky „Sarka Farka loupežník!“

V Praze se usadil v Modřanech, které ve své době byly ještě „jen“ předměstím Prahy,  a nedal na ně dopustit. Vojta patřil k zakládajícím členům Odboru přátel a nikdy neváhal, pokud byl požádán o pomoc! Natočil i pár velmi zdařilých anekdot, ale své pověsti poplety se přesto nikdy nezbavil a češtinu nechtěně obohatil výrazem „zvojtit“. Starší čtenáři si jistě připomenou jeho nádherné divadlení role, ale i „zvojtěné“ vtipy, kdy prý vše popletl při vyprávění manželce doma. Nejlépe tyto popletené vtipy dokázal při besedách na odbočkách OP interpretovat nezapomenutelný bavič Ladislav Ženíšek! Využijme nečekanou odmlku sportovních událostí a rozežeňme trochu chmurnou „koronavirovou“ náladu porcí „zvojtěných“ vtipů!   

Přijde hornista (hráč na lesní roh neboli (Wald)hornu) do šatny herce Jaroslava Vojty, obličej si zakrývá lesním rohem a ptá se: „Vidíš mě?“
„No vidím, pročpak bych tě neměl vidět?,“ říká Vojta.
„Protože jsem za ROHEM!“
„A to je dobrý, to musím ukázat doma! Půjč mi to,“ říká Vojta nadšeně.„Vidíš mě?“ ptá se pak doma manželky s hornou před obličejem.
„Vidím, Jaroušku. Proč se ptáš?“
„Jak je to možný? Vždyť  jsem za HORNOU!“

Vojta vystupuje pohostinsky v Ústí nad Labem a přátelé mu ukazují krásy Českého středohoří a zavezou jej i do „soutěsek“ u Hřenska a dokazují mu, jaká je tam krásná ozvěna. „Tady, když dole zapěješ „c“, ozvěna to vrátí jako „cis“. A víš proč? Na skále je křížek!“ „Jé, to je dobrý, to musím říci doma.“ Večer pak vypráví: „Představ si, jak je tam krásně a navíc ta ozvěna! Tam, když dole zazpíváš „c“, tak se z kopce ozve „cis“! A jestlipak víš, proč? No přece, protože tam nahoře je kaplička!“ 

A teď hrst fórů klasických – v hlavní roli Vojta a Höger.

Vojta vzpomíná a vypráví manželce, jak byl s Högerem u moře, kde byla i písečná nuda-pláž. „Karel najednou odběhl, že to vyzkouší na té nuda-pláži. Za chvíli se ale vrátil a strašně prskal. Prý si špatně lehnul do toho… Jééé, teď jsem to zapomněl! Kam že si to lehl? Do Strakonic nebo do Tábora? Už vím, do Písku!“

Höger s Vojtou byli na vystoupení v Liberci a právě šel okolo průvod landsmanšaftu. Chlapi dlouhé bílé punčochy, ženské v těch jejich dirndlech. „Ty, Jaroušku, víš, proč ti chlapi nosí ty punčochy k těm krátkým koženým kalhotám?“ „No, to nevím!“ „Protože je tu často chladno a ty punčochy je zahřejí, jsou teplé.“  „To je dobrý, to musím říci doma!“  „Víš, proč ti Sudeťáci nosí bílé silné fusekle?“ „No, nevím, Jaroušku.“ „No přece, protože jsou to buzeranti!“

Höger se ptá Vojty: „Jestlipak, Jaroušku, víš, jaký je rozdíl mezi armádou a postelí?“ „No, nevím!“ „Přece – na armádu je vlast hrdá a na posteli…“ Vojta ho přeruší: „Ty sprosťáku!“ „Ale kdepak! Na posteli se narodil Jan Drda!“ „Jé, to je dobrý!“ Doma pak: „Ty, moje milá, zase ten Höger! Víš jaký je rozdíl mezi armádou a postelí?“ „Nevím, Jaroušku!“ „Na armádu je vlast hrdá a na posteli…. Už jsem to zase popletl! Jo, na posteli souloží nějakej spisovatel! Jo, aha, Julius Fučík!“

Höger se ptá Vojty: „Jaroušku, ty takový lingvista! Znáš českou větu, kde by byla tři „ti“ za sebou?“ „No, nevím!“  „Přece – U řiti ti tiká budík!“ „Jé to je dobrý! To musím říci doma.“ „Víš, milá, ve které české větě jsou tři „ti“ za sebou? Ne? No přece: U zadku ti bijou pendlovky!“

Nezapomínejme ani v trudných pandemických dobách na humor a na Slavii! Léčí a povznáší. I díky slávistovi Jaroslavu Vojtovi.

                                                                                                                                    Dobi