Šestkrát zoufalý boj o záchranu – 3x úspěšný, 3x sestup!

Podívejme se nyní, v zimní přestávce, trochu do historie. Začněme rokem 1948. Kdo by totiž před tímto rokem jen pomyslel, že klub ve slavných sešívaných dresech, který šířil slávu pražského, českého a československého fotbalu po světě, spadne do průměru a bude se nakonec třást i o svoji holou existenci! A připomeňme i známé pravidlo, že ten, kdo se odmítá poohlédnout po historii, je více ohrožen i v budoucnosti.

Poúnorové změny přinesly převrat v chápání lidských hodnot a nevyhnuly se přirozeně ani sportu a fotbalu zejména. Objevují se umělé kluby, zejména s podporou armády a vnitra, historické kluby postupně ztrácejí svá jména a v nejednom případě i svoji existenci. Tlak seshora byl opravdu značný a jen ti nejsilnější dokázali jen za největších obětí odolat! A Slavia nebyla zdaleka výjimkou. Založení  za vlasteneckých ideálů a všeslovanského přátelství, přízeň prezidenta Dr.Beneše, který za Slavii v dorosteneckém věku hrál, jakož i oblíbeného Jana Masaryka, jehož tragické úmrtí nebylo dodnes objasněno. A protivníkem nebyl nikdo jiný než armádní generál Alexej Čepička, jinak zeť prezidenta Gottwalda. Zařídil, aby třeba Josef Bican „přestoupil“ do ostravských Vítkovic, doslova hon začal i na další hráče Slavie.

Rok 1951 – první sestup!

Liga už se třetí rok hrála podle sovětského vzoru (i s termíny jaro-podzim) a Slavia pomalu ztrácela punc dávné slávy. V roce 1949 skončila pátá, v roce 1950 sedmá. Tehdejší historky jsou i v dnešní pohnuté době nepochopitelné. Letní přestávka nebyla vyplňována zahraničními turnaji či soustředěními, ale hráči měli svým způsobme volno. Slávisté, vlastně hráči klubu Dynamo Slavia, si vyjednávalo přátelské zápasy, dodnes zvané „pouťáky“. Bavili se diváci, a to nejen fotbalem, v Chrudimi, Hlinsku a především v Novém Boru! Zatímco ve východních Čechách vše prošlo bez ohlasů, sledoval zápas v Novém Boru jakýsi pisálek z Mladé fronty (shoda s Filipem Saiverem z následníka téhož deníku při aféře „Smrk Spartě“ byla možná jen dočasně náhodná). Přišlo vyšetřování a tresty, v několika případech i doživotní distanc. Slavia tak odehrála podzimní polovinu jen s druhou a v řadě případů třetí garniturou a padala dolů a dolů! Dodejme jen, že ze 14 mužstev sestupovaly 4 týmy! Mužstvo Slavie, dirigované „posledním mohykánem“ Ing.Hlaváčkem se bila se lví zarputilostí a v závěru se boj o přežití soustředil na pouhé dva týmy – Slavii a Teplice. V posledním svém zápase vyhrála Slavia na staré Drožďárně v Teplicích 6:2 a měla o bod více než její soupeř! Záchrana? Ale kdepak? Co vše bylo tehdy možné? Ve Vítkovicích se v den zápasu Vítkovice – Teplice konala národní směna a zápas byl odložen. Odložen na termín PO skončení soutěže!!! Vítkovice měly jisté čtvrté místo, Teplice potřebovaly aspoň bod. A také se tak stalo. Díky remíze 3:3 se Teplice zachránily a Slavia (vlastně už Dynamo Praha) poprvé v historii sestupovala! S 24 body ze 26 zápasů!

Přání mnohých nepřátel se však nevyplňovalo. Slavia si suverénně v krajském přeboru vybojovala právo účasti v kvalifikačním turnaji, který rovněž vyhrála před ex-jmenovkyněmi Slavií České Budějovice a Slavii Karlovy Vary, které už také nesly potupné jméno Dynamo! Jediným nebezpečím byla administrativa, pokud by vybrala jiné Dynamu k výlučnému startu v nejvyšší soutěži. Zde už se však mocní neodvážili upravovat výsledky a Dynamo se po roce do ligy vrací!

A že osud přináší někdy paradoxy, se ukázalo hned tento rok. Striktně bylo určeno, že v lize smí být pouze jeden reprezentant resortu.  Z ligy tak administrativně odchází  osm(!) klubů – Trnava, Plzeň, Žilina, Ústí, Košice a Židenice (dnešní Zbrojovka). A s nimi také te třetího místa Teplice a z devátého Vítkovice… Ty boží mlýny!

Dynamo se tak do ligy vrací a stává se pomalu stálicí. Je zde úspěšný zájezd do jižní Afriky (r.1956, i když zaplacený málem sestupem – viz níže!), ale i páté místo v tříkolové soutěži 1957/58 a dokonce bronz v ročníku následujícím. Ale pak šlo vše zase s kopce!

Rok 1961 – druhý sestup!

Již v sezóně 1959/60 se mohlo Dynamo obávat opět nejhoršího, druhá polovina tabulky byla nesmírně vyrovnaná – mezi 8.Nitrou a sestupujícími Košicemi byly pouhé 2 body rozdílu! „Vešla“ se sem ještě Sparta, ta však měla ztrátu za 3 kontumace spolu s Duklou Pardubice, kdy se prokázalo nekalé jednáni při vzájemném zápase v předchozí sezóně 1958/59 , v níž Sparta zoufale bojovala o záchranu!

Následující ročník však již přinesl naši katastrofu. Podzim ještě ušel, ale na jaře šla Slavia od porážky k porážce. Ještě na populárním Zimním turnaji Tatry Smíchov slávisté porazili národní mužstvo, zranil se však brankář Jonák a jaro dochytával 17-letý Kopečný. A Dynamo s pouhými 14 body z 26 zápasů sestupuje!

Rok 1963 – třetí sestup! Již navždy poslední?

Slavia bojovala v A-skupině II.ligy, kterou suverénně vyhrála! A za poměrné slávy se vrací. První kolo s Duklou je odloženo, a tak „nováček“ hostí v Edenu Spartu! Vlastně Spartak Sokolovo..A překvapivě vítězí 2:1 dvěma brankami Ženíška (nezaměňovat s slavným internacionálem Laďou…)! Po porážce na Internu přišla zachráněná remíza doma se Slovanem Bratislava, kdy ještě pár minut před koncem prohrávala 0:2. A stav po podzimu nebyl vůbec beznadějný. Přišlo však jaro, porážka střídala porážku a slávisté skončili opět poslední, se 6 body ztrátu na místo, které znamenalo záchranu! Měla z 26 zápasů 18 bodů.

A bylo hůře. Slavia byla zařazena do B-skupiny druhé ligy, tedy té česko-moravské. Podzim ještě přinášel naději, ale přišlo opět jaro… Stadión Na Děkance byl hostitelem prvního jarního zápasu v podobě derby Slavoj Praha – Dynamo a rozcházíme se po bídné remíze 0:0, která odstartovala propad v tabulce a dokonce přišly úvahy o možném dalším sestupu a tím pádem zániku klubu. Bohemka se již třásla na převzetí Edenu jako tehdy moderního stánku (je jen shodou okolností, že se jí to podařilo až letos???). To již však existoval Odbor přátel a možná i díky zákulisí se podařilo zařazení do české skupiny A, kde nakonec vykrystalizoval jediný soupeř – Plzeň. Ale to je již známá historie slávistické renesance odstartovaná v roce 1964!

Těch tučnějších let nebylo mnoho a tu a tam se Slavia (Dynamo)  objevovala mezi mnohými kandidáty sestupu. Bylo tomu tak již ve zmíněném ročníku 1959/60. Ale ve 3 případech Slavia doslova utekla hrobníkovi z lopaty!

Záchrana 1956 – jen díky pomoci Sparty

Rok 1956 přinesl přes šedý odstín padesátých let přinesl několik pozoruhodností. V oblasti politické to bylo odhalení Stalinova kultu osobnosti, ve fotbale pak odklon od sovětského modelu jaro-podzim (následující ročník 1957/58 byl hrán tříkolově!) a už se opět smělo hovořit o lize a ne o přeboru republiky. Díky osobní statečnosti manželů Sehnoutkových pak na velikonočním turnaji nastoupilo Dynamo opět v tradičních sešívaných dresech! A na podzim se vydalo na měsíční víceméně expediční cestu do jižní Afriky, která dodnes patří k největším zážitkům slávistického cestování v historii. Před odletem měli slávisté prakticky stejně daleko k čelu jako ke dnu tabulky. Odložení zápasů a dlouhý půst od fotbalu v Edenu tak negativně kvitovali především věrní slávisté, protože se dalo jen těžko předpokládat, že by se tehdy někdo vydal podpořit naše miláčky na daleký jih Afriky!

Návrat domů pak znamenal kruté probuzení z nádherného snu. Při derby se Spartou sice vede, ale nakonec odchází poražena 2:6. Následují prohry v Trnavě, doma se Žilinou i na Kladně. Tak, že před posledním kolem bylo jasné, že jako druhý celek spolu se Spartakem Košice sestoupí Dynamo. Šlo jen o to, které to bude – pražské nebo žilinské? To pražské mělo o bod více a výrazně lepší skóre. S již mistrovskou Duklou by tedy bývala stačila remíza. Dynamo vstřelilo sice 3 branky, ale šest jich obdrželo… Žilina tak nesměla vyhrát se Spartou! Ta vedla sice 1:0 a 2:1, pak však hráči z pod Dubňa nejen vyrovnali, ale ujali se i vedení. Naštěstí 10 minut před koncem vyrovnal Tadeáš Kraus a sešívaný celek tak v lize zachránil.  Liga měla jen 12 účastníků a Dynamo získalo jen 17 bodů.

Sezóna 1968/69 s pachutí prvních měsíců sovětské okupace

Asi každý z nás, kteří nadějný, ale nakonec nešťastný rok 1968 pamatují, by jistě přinesl mnoho zážitků a zkušeností. V neděli 18.srpna jsem se s rodiči vrátil z překrásného kraje pod Zvičinou, stále ještě osvěžen vynikajícím koupáním v lesním koupališti na Dachovech a vzpomínal na všechny další zážitky – na nekonečné diskuse kolem opět svobodných pořadů v televizi, na volný duch a domácí kuchyni v blízké, vlastně jaksi polosoukromé restauraci a já jsem k tomu spřádal plány na zbytek dlouhých vysokoškolských prázdnin. Věděl jsem, že do středy určitě v Praze zůstanu, ale pak mě už nic neudrží a se svým favoritem (to nebylo auto, ale produkt slavného českého výrobce bicyklů z Rokycan)  vyrazím směr východ za sportem, poznávání, ale hlavně i kvůli jinému důvodu. Paní domácí, u níž jsme na privátě bydleli, měla totiž docela sympatickou vnučku…

Na tu středu 21.srpna jsem ale měl nepominutelný plán. Evropské poháry tehdy nebyly zdaleka tak rozšířené, žádná předkola, ale hned 1.kolo kdysi v září. Proto začínala i liga až na přelomu srpna a září a o to větší zájem byl o první kola domácího poháru. A na 21.srpna 1968 byl naplánován pohárový zápas SK Slavia – Dukla Hraničář České Budějovice! Kdo z nás by se tehdy nechystal? Dodejme ještě, že se jednalo tehdy o divizní, v jihočeské metropoli však tehdy nejlepší celek. Budějky totiž trpěly za násilný sestup druholigového Dynama i Lokomotivy až do krajských soutěží za podezření z nekalých praktik kolem závěrečných zápasů v tehdejší II.lize! A uveďme další z paradoxů. Jednalo se o někdejší Rudou Hvězdu České Budějovice. RH reprezentovaly policejní složky a v té době výhradně pohraniční vojsko. A tak se v té době přejmenovávaly. I z později slavné RH Cheb se tehdy stala Dukla Hraničář.

Noc na 21.srpna však změnila nejen moje plány na návštěvu fotbalu a cykloputování za (všemi) krásami východních Čech. A mnozí tvrdí, že většina plánů se změnila navždy. K horšímu… A místo vojáků v dresech, stulpnách a kopačkách přijeli vojáci jiní. V železných, hranatých maringotkách. A usadili se i v prostorách Edenu (a i dalších sportovních areálů). A bylo jasné, že po 90 minutách nezmizí!

Liga tehdy začínala o více než měsíc později. Sešli jsme se v trochu poničeném, ale aspoň opuštěném Edenu ve velkém počtu. Aspoň na chvíli  zapomenout na šok ze zašlapaných nadějí. A shodou okolností šlo o derby se Spartou. A byla tu toho 6.října aspoň špetka radosti – brankou jinak celkem neznámého Slováka Ing.Lukáče 10 minut před koncem Slavia vítězí 1:0. Ale zbytek podzimu byl mnohem méně úspěšný a před posledním kolem 8.prosince bylo jasné, že porážka Slavie bude znamenat poslední místo a pořádné starosti. Zápas se hrál v Banské Bystrici na hřišti tamní Dukly. Ano, vojenské celky byly útvary umělými a zvláště pražská Dukla byla právem trnem v oku všem civilním oddílům. Ale venkovské Dukly a RH? Kdo přinesl fotbalový život právě do „BB – města Slovenského národného povstania“, co znamenala pro slovenský hokej Dukla Košice s Holečkem v brance a později Dukla Trenčín? Dodnes se vzpomíná na Dukly a RH ve fotbalově zapomenutých koutech, jako byl Tachov, Tábor, Sušice, Cheb či Žatec! I proto byli místní Dukeláci právem nositelem jména „naši“ i u všech Banskobystrických!

Slavia tam nezačala dobře a ještě hůře skončila. Na ukazateli byl po 90 minutách stav 4:0. Ale Dukla BB vystřídala ještě v poslední minutě třetího hráče (povoleni byli jen dva, hlídat si to měl vždy střídající celek!). Slavia se stébla chytla a podala protest. Po odvolačkách byl případ nakonec vyřešen šalamounsky – výsledek 4:0 zůstává, ale Dukla BB neobdrží za výhru 2 body…

Na jaro sa však „zbrojilo“ i v civilních oddílech a Slavii posílil „vysloužilý“ Trnavan Jaroslav Kravarik. Byl podle mne nedoceněn. Pokud totiž Slavia na jaře vyhrála, bylo to jeho brankou nebo gólem po jeho nahrávce! Rád na jeho um vzpomínám! Slavia i Dukla BB měly před posledním kolem stejně bodů, ale „partyzáni“ výrazně lepší skóre! Jednak díky střelci Petrášovi, jednak i právě díky té kontumaci-nekontumaci. A los svedl oba soupeře do Edenu k odehrání posledního kola. Do Slavie se nakonec vrátil vynikající technik Emil Hamar, jeden z produktů vynikající líhně někdejší Červené hviezdy Bratislava, který to zkoušel (tehdy ilegálně) kdesi v Německu, ale pak se po naléhání právě v nejdůležitějších chvílích (tehdy naopak zcela legálně) vrátil. Škoda, že tento nadějný fotbalista později zapadl…  A i s jeho přispěním Slavia vyhrála 3:0 a na úkor právě BB se zachránila, díky čemuž byla Slavia na středním Slovensku nepřítelem č.1! Ale je nutno uvést, že v případě neodpočtu bodů by spolu s Pardubicemi sestupovaly Teplice… Ale ti národniari! V Edenu se však právem slavilo a hrdinou byl i trenér Jiří Nedvídek! Slavia získala z 26 kol  23 bodů.

Sezóna 1972/73 – pomohli i slavní herci!

Záchrana v roce 1969 znamenala i účast na důležité premiéře – liga měla od nového ročníku 1969/70 poprvé v historii 16 účastníků (nepočítáme-li poválečný „rozřaďovací“ ročník hraný ve dvou skupinách) a u tohoto modelu zůstává, a to i po rozdělení federace po roce 1973 dodnes. O Slavii lze říci, že v té době „jistila“ spodní část středu tabulky. Přišel však rok 1972. Ledacos už naznačoval jarní propad (podobnost s tragickým dubnem obou mistrovských sezón čistě náhodná?), ale sérií 3 výher Slavia opět poskočila na vyhrazené místo na chvostu klidného středu.

Na podzim 1972 již bylo hůře. Po 12.kole byla Slavia se 7 body poslední a hostila silný Slovan Bratislava. Utkání však řídil známý olomoucký sudí Krňávek a děly se věci neuvěřitelné – Slavia vyhrála 4:0, došlo i k opakované penaltě, vyloučeni byli slovanističtí bratři Zlochové. Vše v rámci, ale tak trochu na samé hraně pravidel! Jak může být někdy výklad pravidel ošidný! Slavia pak sice poráží i Duklu, prohrává v Teplicích a podzim končí na poslední příčce s 11 body! A ke Slovanu dodejme i připomenutí božích mlýnů, které tentokráte semlely Slavii. V roce 1976 si Slavia jela na Tehelné pole pro bod a tím i pro titul. Zápas pískal sudí z tehdejší NDR Glöckner. A kde že to „soudruh z NDR udělal chybu?“ Regulérní gól Segiho – Segmüllera totiž neuznal, obě branky Slovanu v závěru pak ano. Nelenil však Baník Ostrava a výhrou v Plzni se stal mistrem! A druhé semlení božími mlýny? Rok 1991 a Korbelovská éra! Do Blavy vyrazilo 17 autobusů! Zápas pískal mezinárodní sudí Christov z Vranova nad Topnou, původem Bulhar… No, rozhodně Slavii nepřál, bylo to 28.října 1991, na Klause a Havla létala v centru vajíčka a sny o prosperující federaci i o brzkém titulu Slavie se i kvůli těmto událostem, pro nás i kvůli Christovovi rozplývaly.

Vraťme se však do roku 1973. Karty míchající jaro bylo vším jiným než renesancí. Start do sezóny přináší katastrofu v podobě prohry 0:4 v Trnavě, doma s Plzní jen srovnává z 0:2 na remízu. A dovolte malou vzpomínku. V březnu 1973 jsem dokončoval svoji prezenční vojenskou službu v roli „absíka“ a ušetřenou dovolenou jsem si napsal do Košic. Tam jsem pobyl asi 4 hodiny a k údivu sloužícího na vojenské správě jsem se přišel za 4 hodiny pro odhlášku. Na vojně jsem pochytil vedle znalostí slovenštiny i správný přízvuk, a tak ta dobrá duše uvěřila (poté, co jsem si v telefonním seznamu zjistil, že v Košicích žije jakási Anna Dobiášová), a tak jsem s tím nejnevinnějším výrazem pravil: „Ja cestujem cez celú republiku do Košíc a tetka si to kľudne zamierila do Čiech…“. Štempl byl zajištěn a já jsem zdarma cestoval za Slavií a jel po překvapivé remíze na Lokomotivě spokojeně domů. A za 14 dní civil! Dodnes jsem vděčný tehdejšímu veliteli-slušňákovi, že i mne jako absíka proti předpisům nechal pustit o 5 dní dříve! Psal se poslední pátek března 1973 a odpoledne Slavia hostila Baník Ostrava! Zúročí se bod z košické „Loki“? Kdepak! Slávistický civil byl pro mě šokem – 1:3! A následovala další ztráta – jen remíza doma s VSS Košice, prohry venku. I vždy realističtí matematici-analytici, k nimž mě má profese právem řadí, mluvili o šancích na záchranu jen a jen jako o teorii. Slavného trenéra Vytlačila, který (asi raději) onemocněl, vystřídal jeho asistent Jareš a začal v tornistře hledat maršálskou hůl!

Naštěstí k tomu ztráci dech Hradec a bylo jasné, že Slavia by se – čistě teoreticky – mohla zachránit  pouze na úkor Třince. Do města ocelářů zamířila Slavia ve všední den koncem května, a tak do Slezska nevyráželi nejen pesimisté, ale i ti, jimž to pracovní povinnosti neumožnily. Naopak – shodou okolností – účinkovali pražští herci v blízkém Českém Těšíně. S mužstvem se podle kronik setkal i František Smolík, přímo do hlediště pak přišel Ladislav „Lála“ Pešek a Josef Kemr. Jejich obrázek z fandícího hlediště proběhl nejedním médiem!

Zápas navíc řídil sudí Horbas z Vimperku, s nímž jsme zdaleka neměli dobré zkušenosti a jehož profesí bylo pečovat o to, aby území ČSSR neopustil nikdo nepovolaný, jinými slovy lampasák-pohraničník neboli Grencák. A když se Třinec ujal vedení, bylo vše jasné. Naštěstí jen zdánlivě…Za 8 minut Klimeš vyrovnává a výsledek je doslova bombou: Třinec – Slavia 1:4! Jinak sympatičtí Třinečtí nechápali, stejně jako Horbas nic nezmohl. Ale snad právě toto byl jeden z největších zápasů v historii Slavie. Povstání z hloubky bahna! Slavia již šanci nepustila  a skončila čtrnáctá. S 25 body a skóre 30:41 (-11). Stejně bodů měl i Třinec,    ale skóre 24.39 (-15). I zde se ukázalo, nakolik vysoká výhra v Třinci přispěla k záchraně!!!

Pak už přišla lepší léta – 1974 získání Českého poháru a první oficiální start v evropské soutěži (nepočítáme-li Veletržní či Středoevropský pohár). Pár dalších roků s cestami do Evropy. Již (žel opět neúspěšné) soupeření o titul! Až přišla sezóna 1995/96 a semifinále Poháru UEFA a po 49 letech titul. Pak několik zisků Českého poháru a zisk přezdívky „Věčně druzí“ za Spartou, která si vždy uměla některé věci lépe ošetřit. Propásnutý titul 2007, naopak titul 2008, kdy nám díky Řepkovu „blikanci“ spadl do klína. A suverenita 2009. Až přílišná, sebevědomá, chrochtající a bůhvíco ještě.

A kvůli tomu vlastně i tento článek. Na jaře nás čeká boj o záchranu. Tvrdý, nesmiřitelný, krutý. Snad si odpovědní přečtou tyto řádky a třeba se i v něčem z historie se poučí! Pokud bych jako člověk, který se zabývá i historií Slavie, mohl doporučit, přeji si toto:

Nechť obživne aspoň duch návštěvníků památné cesty Slavie do Třince! Nechť nad námi z nebíčka bdí Martin Růžek, František Šulc, Pavel Hanuš, Josef Vinklář či Ilja Prachař a další a pomohou nám najít recept na záchranu a následnou renesanci  naší Slavie! Nechť se trenér Petrouš převtělí do role Jiřího Nedvídka v roce 1969 či Jaroslava Jareše v roce 1973!! Kde bychom byli bez jejich tehdejšího „uchopení maršálské hole“?

Co si přát do nového roku? Jediné! Plné respektování faktu, že Slavia je věčná! Vždy, všude a pro všechny. Šťastný a veselý nový rok 2011!

V upřímné víře

RNDr. Michal Dobiáš

1.místopředseda Odboru přátel Slavie

Tak to byly vzpomínky na 6 sezón, kdy jsme se nejvíce třásli o osud Slavie! A přiznejme si, že v novém roce, ať se to komu líbí či ne, se opět třást budeme. Porovnejme horoskopy, ale i prostá číselná fakta – kdy, s kým, kolik a o kolik. Naše situace rozhodně není beznadějná! Jen půjde o to zabrat a poučit se z chvil, kdy se vše podařilo. Snad nám ten slávistický pán Bůh trošinku pomůže i letos!