Slávistické dušičky – vzpomínka na 120 let SK Slavia trochu jinak
Magické datum 2. listopadu 1892 si nyní připomíná celý slávistický národ. Symbolika i celá slavná historie našeho klubu ožívá a oslovuje nejen nadšené historiky mezi námi. Zakulacené výročí má vždy své nepopsatelné kouzlo.
Fotbalový klub, jako svým způsobem nejznámější sportovní proud celého sportovního klubu, připravil slavnostně laděný Slávistický poločas, na webu mnoho osobností oficiálně gratulovalo k výročí klubu.
Jako obraz současnosti a živé nedávné minulosti.
Kde však je minulost dávná? Možná metaforicky zaprášená či jen ve spěchu opomenutá? Jaký je odkaz zakladatelů a jaké je povědomí o něm. Je Slavia jen fotbal? Je Slavia věčná? Existuje slávistické nebe?
V neděli 4. listopadu jsme se v pravé poledne vydali v šestnácti lidech na vzpomínkovou cestu. Připomenuli si, proč na počátku sportování ve Slavii bylo kolo. A že od řečnického a literárního zaujetí přes cyklistiku je to už jen kousek k fotbalu. Maximálně dva a půl běžného roku (aneb květen 1895, založení fotbalového klubu). A připomenuli si, že červená je barva srdce, které vkládáme do hry, bílá je čistota sportovní myšlenky, hvězda symbolizuje naději i v čase nezdaru. Ve třech desítkách sportovních odvětví naši reprezentanti šíří toto naše přesvědčení.
Když pomýšlíme na tu naději, kdy se realita mění v hvězdnou budoucnost, pak zrovna stojíme u hrobu Johna Williama Maddena. Bývalého hráče Celticu Glasgow a skotské reprezentace, který se na počátku února 1905 objevil v Praze a stal se trenérem fotbalové Slavie. Udělal z ní klub profesionální ve všech směrech, učil hráče disciplíně a opravdové fyzické kondici, zázračně uzdravoval bolestivé rány z utkání. A jeho bilance v mistrovských i mezinárodních zápasech Slavie byla skvostná, nepřekonatelná. Stejně jako rekordní mistrovský titul ročníku 29-30, kdy sešívaní všechna utkání vyhráli! Vzpomínáme-li na „dědka“ J.W. Maddena vzpomínáme vlastně na dvě slavné éry Slavie – na Jendu Koška a Jindřicha Baumruka, Jana Vaníka, ale i na Františka Pláničku či Tondu Puče. Přičemž je-li slávistické nebe, pak další desítky hráčů prohánějí se po nebeském pažitu a vzpomínají jeho velikosti i třeba řadu nezapomenutelných výroků. Odbor přátel pak na jeho počest vydává jako ocenění bývalým hráčům Slavie jeho plaketu.
Barva bílá jako čistota sportovní myšlenky. Napadá vás také František Plánička? Brankářský zázrak či zázračný brankář? Pro nás synonymum odvahy, hluboké lidskosti a skromnosti. Fotbalový rytíř. Modrý svetr, na něm slávistická hvězda. Představujeme si odvážné skoky pro balón pod nohy soupeřů. Celá sešívaná země jej pamatuje ze zápasů Slavie (ano i tací mezi námi stále jsou), slávistické Staré gardy či besed s fanoušky. 969 utkání za Slavii je impozantních, v popředí statistik je i 74 reprezentačních utkání. Mistrovství světa v Itálii pak jedním z vrcholů kariéry.
Srdce vkládané do hry? Zde jistě ztělesněním nebeským František Veselý. Nepolapitelné pravé křídlo od poloviny šedesátých let. 414 ligových utkání patří mezi české unikum, vítězné mistrovství Evropy 1976 pak jako důkaz jeho velikosti. Vitalita nerespektující věk, prokazovaná i dávno po skončení profesionální kariéry. A pak náhle 30. říjen 2009 a zpráva neuvěřitelná… Františku – Vy jste s námi a my jsme stále s Vámi. Protože Veselý – toť Slavia, Slavia – toť Veselý.
Dvě odlišené sešívané poloviny ukazují, že žádný člověk, žádná věc – ani žádná fotbalová kariéra – nemá jen jednu stránku. Však by Josef Bican mohl vyprávět. Z Vídně do Prahy přestupoval jako hvězda, úřednické prodlení jej stálo účast na Mistrovství světa. Vyhrál se Slavií Středoevropský pohár, během válečné doby zažil nejlepší kanonýrské časy, kdy konta soupeřů zatěžoval i šesti, sedmi brankami v utkání. Sešívaní s Bicanem v útoku zažili (navzdory krutým časům společenským) hvězdnou éru. S nástupem komunistické diktatury přišli sešívaní na několik let o svou útočnou hvězdu. Když se vrátil, byl posilou jinak rozprášeného sešívaného mužstva, stal se i nejstarším kanonýrem ligy (41 let, 10 měsíců), posléze přesedl na trenérskou lavici. Hrál také za Starou gardu, takže jej mohli obdivovat lidé po republice ještě dlouho po skončení kariery. Nekomfortní čas podzimu 2001 dokonal 12.prosinec. To nás zastihla zpráva, že jedna z největších osobností Slavie zemřela. Busta na vyšehradském Slavíně je místem důstojného vzpomenutí, že sláva fotbalového klubu může být hvězdná, že klub může mít a má – hvězdy nesmrtelné, věčné.
Víme, že hvězd slávistického nebe je nespočet. Vzpomenuli jsme takto v čase dušiček aspoň těchto čtyř největších návštěvou jejich hrobů v slávistickém průvodu s vlajkou. Položili věnečky klubových barev a stuh, zapálili svíčku. Nad to v říjnu též navštívili hrob Martina Růžka, herce a slávisty zachraňujícího klub v čase těžkých.
Symbolicky nás na této nedělní cestě doprovázela hvězda nedávná – Ivo Knoflíček.
To propojení slavné minulosti, slavné nedávnosti a slavené (doufejme vbrzku i slavné) současnosti tak nemohlo mít větší symboliku. Úcta k předchůdcům, respekt k současníkům a odvaha k budoucnosti, to vše propojené může být zárukou věčnosti Slavie.
Věčné Slavii zdar! A těm, kteří ji zakládali a tvořili její slavné dějiny, patří toto vzpomenutí!
Za účastníky z Prahy, Veleně, Kolína a za všechny slávisty takto smýšlející
zapsal MUDr. Michael Janáček, člen OP Slavie v Kolíně a Brandýse n/O, člen KK FO-OP
fotografie Tomáš Petráň, člen OP Slavie v Kolíně
[nggallery id=165]