ÚČASTNÍCI ZÁJEZDU: MISE PORTO
Dneska budu v práci za hrdinu, co veze postup z Porta. Vysvětlovat, že to nebylo s FC Porto, je zbytečné už jen proto, že za rok to tak být může.Po sedmi letech pohárového hladovění nebyla jiná možnost než zatřást s prasátkem a zakoupit letecký zájezd, který pořádala Slavia. Letět s mužstvem, sponzory a fanoušky na jedné palubě stojí za to. Tohle na Slavii miluji, jak naprosto odlišní lidé, kteří by se v normálním životě nikdy nepotkali, dokáží vytvořit sešívanou rodinku na výletě. Každý každého slušně pozdraví a je šumafuk, je li to hráč, fanda, nebo člen managementu. Slavia je nejen slušně vychovaná, ale taky ji to sakra sluší. Nemyslím tím teď nejkrásnější dresy na světě. Sešívaný klobouček dolů, jaký skok udělal náš klub v oblékání a reprezentaci navenek. Perfektní obleky od Blažka, boty dodala Shoe republic. A komu to, podle mé přítelkyně, slušelo nejvíc? Dvojci Deli, Ngadeu. Blahopřejeme klucí vopálení!
V letadle je pohoda, člověk zná kromě pilota skoro všechny. Nechybí Štěpánkovi, Tománkovi, letí Klaun s dcerkou, Krobovi juniors, Vlčkovi juniors i pár známých seniors. Let super. Ubytování super.
A jde se do Porta. Fandím Benfice, ale jako město u mě Porto nad Lisabonem vede na celé čáře. Hop on do taxiku, hop off před restaurací na břehu řeky Douro (což znamená Zlatá řeka – u nás se Zlatá řeka říká mezi trampy Sázavě.) Výhled na staré město zajištěn, vedle u stolu Slávisti, jde se objednávat. Příště, až Slavia pojede na FC Porto, tak všichni ochutnejte místní aperitiv – bílé portské s tonikem. Jídlo nechám na vás, výborné je všechno. Já si nacpal pupek dršťkama s fazolema. Nebo to bylo naopak, už nevím, odkrvil se mi mozek.
S povoleným knoflíkem u kalhot ujdeme 10 metrů a vstupujeme na loď. Čeká nás vyhlídková plavba. Každé město stojí za to vidět z jiného úhlu a z řeky je to vždy unikátní. Projíždka pod mosty, kochání se výhledy, anglický výklad s portugalským akcentem, takže není rozumět. Portugalci jsou národem mořeplavců (patřila jim Brazilie, kus Afriky, Indie, Asie…), my Česi jsme suchozemské krysy a 50 minut na kocábě nám bohatě stačí. Vystupujeme nestiženi mořskou nemocí, uděláme 20 kroků a jedeme lanovkou na vrcholek mostu Ludvíka I. – dominanty Porta. Nahoře se samozřejmě srážíme s partou Slávistů z Kolína, kteří jsou na cestě už týden. Společná fotka a jde se na nábřeží, kde slyšíme fotbalové pokřiky.
Jde se zvesela, nejmenovaný letenský klub právě dostal branku. Nábřeží Starého města okupují fanoušci klubu Heracles. Bílo černé dresy a skvělé chorály. Mají dva tituly a na ten další čekají od čtyřicátých let. Jako Slávista s nimi soucítím!
Mezi chorály slyšíme i zvuky safari. Konkrétně „chechtání hyen“. Porůznu rozeseté dvojce sešívaných fanoušků dávají najevo svoji libost nad prohrou druhého „S“ a zvesela kašlou na nějaký koeficient.
Druhý den od rána „chčije a chčije“, jak by řekl děda Komárek. Program je jasný – jde se do muzea FC Porto! O tomhle zážitku vznikne extra článek.
Rychlý oběd, samozřejmě na ulici vrazíme do Krasoně s jeho skupinou cestovatelů a vyráží se na Rio Ave.
Počasí se jako mávnutím kouzelného proutku mění a je příjemný prosluněný večer. Všude se trousí skupinky Slávistů. Společné focení s fanouškama Rio Ave. Přibíhá k nám jeden Portugalec a lámanou angličtinou vysvětluje, že je velký fanda Slavie. Samozřejmě mu nevěříme. To se mění ve chvíli, kdy vytahuje papírovou šablonu s logem Tribuny Sever a vypráví nám, jak s ní v Portu postříkal kdejaký roh. Hrozně touží po šále TS kolegy Tománka. Ten šálu ochotně předává.
Stadion Rio Ave není z nejnovějších. Je o něco mladší, než vedle stojící akvadukt z dob Římanů. Slavia se rozcvičuje a z dálky v modrých trenýrkách a červených bundách vypadá jako Plzeň. Rio Ave pak připomíná Bohemku. A s tou neprohráváme, což mě trošku uklidňuje.
Tribuna Sever se zahnízdila na protilehlé tribuně, „Účastníci zájezdu“ obsazují místo na tribuně hlavní. Sedí mezi námi manželka trenéra Uhrina. Od prvního hvizdu se hojně po slávisticku nadává, ale na trenéra se bere ohled. Portugalci, stejně jako fanoušci v Talinu, si hru spíše užívají a za celý zápas není slyšet na vlastní hráče jediné nesouhlasné mručení. O to víc toho schytává rozhodčí, který po gólu Slavie posílá pod sprchy jednoho z místních borců. Jižní temperament se projevuje v hledišti, ale i na lavičce Rio Ave, ze které je vykázán trenér hostí. Kupodivu nezamíří na tribunu, ale do tunelu.
A už máme ramena, pohodička, diskuze, koho nám přihraje los v dalším kole. Sešívaní borci na hřišti nám ale klidu odmítají dopřát. Prásk a je vyrovnáno. Takže zase přejít do křeče, stresu, drtit palce a hryzat nehty svoje, nebo sousedovi. K utrpení přispívá i nefungující výsledková tabule, do které buď napršelo, nebo se jednalo o atrapu k ošálení UEFY.
Je konec, slavíme postup. Tribuna Sever se žene z ochozů na hráče. Není z toho fackovačka, ale děkovačka. Snad už kotel vzal definitivně na milost Pepu Hušbauera.
Odjezd na letiště. Žádné zpívání, všichni jsou psychicky vyčerpáni. Do Prahy přilétáme na ránem, turbulence ze mě vytřesou poslední zbytky sil. Zombie se loučí, třesou rukama ani neví s kým a slibují si, že příště opět poletí se Slavií.
Míra Pomikal, člen výboru OP