V srdci divadlo, v žilách červenobílou krev!

Martin Růžek (1918-1995) byl slávistickou ikonou i hereckým géniem.

Pokud má v tomto čísle výrazný podíl vyhodnocení významu odboru přátel, nesmíme zapomenout na Martina Růžka, jehož nedožitých devadesátin vzpomeneme letos 29.září. Velmi hezký článek se objevil nedávno v časopise Jackie. Bohužel jen málokdy se u líčení života známých herců objevují i jejich mimodivadelní aktivity. Dovolili jsme si  místo pracného sestavování vlastního medailónku tyto řádky přetisknout.
Byl hluboce lidský, miloval jemný humor a celých 46 let také svoji manželku Milenu. Paradoxem je, že na tohle všechno se postupem času zapomnělo, veřejnosti zůstal „jen“ obraz herecké legendy. Slavná herečka Andula Sedláčková Martinu Růžkovi napsala kdysi dopis, ve kterém stojí: „Vy jste pro mě nejlepším hercem, pravým nástupcem Eduarda Vojana.“ Viděla ho na prknech Národního divadla a stejně jako mnozí jiní byla jeho uměním unesena. Pravděpodobně však netušila, že mistra Růžka dvakrát odmítli přijmout na pražskou konzervatoř, herectví nevystudoval a byl do slova a do písmene ve svém oboru samoukem. Tím nejlepším z nejlepších.
PO KOM MĚL JMÉNO
Když se 29.září 1918 v Červeném Kostelci na Náchodsku narodil, nestálo na cedulce jméno Martin Růžek, ale Erhart Martin. Jen pro úplnost – Martin bylo příjmení. Dětství měl budoucí herec idylické jen krátce. „Bylo mi osm let, když umřel můj milovaný tatínek. Špatně jsem to nesl dlouhá léta. Hůř, než by chlapec v mém věku možná měl.“ Kromě smutku nad ztrtou otce čekal vnímavého Erharta také smutek z loučení. „Odstěhovali jsme se s maminkou do Hradce Králové, musela se zbytek života hodně ohánět, abychom vůbec vyžili. Rozloučil jsem se s kamarády, zamával loutkovému divadlu, které mi už tehdy učarovalo, a jelo se.“ Divadlo však samozřejmě bylo také v Hradci. Od dvnácti let statoval nadšený ochotník Erhart Martin v několika inscenacích zdejšího Východočeského divadla. Život v Hradci byl stále krušnější, vyhlídky se zlepšily až s nabídkou, kterou své ovdovělé sestře udělal důstojník Československé armády Otmar Růžek. „Sbal chlapce a přijeďte za mnou do Prahy. Nějak to už půjde.“ Strýce si dospívající Erhart velmi vážil. Když pak jeho dobrodinec za heydrichiády přišel o život, přijal jeho příjmení a změnil, či spíše ´posunul´ si i křestní jméno.
NIKDY SE NEVZDAL
To už byl jeho nositel velmi známým hercem a režisérem, působil v divadle Čs.armády a čekalo ho dlouholeté angažmá v Národním. Jeho cesta na milovaná divadelní prkna rozhodně nebyla lehká. U přijímacích zkoušek na pražskou konzervatoř neuspěl. O rok později jakbysmet. „U nás v rodině nikdo kumšt nedělal, k hraní divadla bylo hodně daleko, všichni kolem se živili tak prozaickými zaměstnáními, jako byla práce za tkalcovským stavem, na poště nebo v lomu.“ Když neklaplo herectví, studoval Martin Růžek napřed reálku a později začal VŠ technického směru. Když Němci za okupace zavřeli vysoké školy, sen stát se hercem se znovu dostal ke slovu. Díky talentu byl Martin Růžek přijat do angažmá v Mladé Boleslavi (tam i režíroval), po roce se přesunul do Českých Budějovic a později získal místo ve Státním divadle v Brně. Tam se také zamiloval do své budoucí ženy Mileny, patřila k jeho fanynkám a nevynechala jediné představení. Následovaly pražské Vinohrady a dopracoval to až do Národního divadla. Věděl ze všech nejlépe, co říká, když tvrdil: „Opravdový kumštýřský talent je dar od pánaboha. Když ho nemáš, kumštýřem opravdu dobrým se nestaneš, i kdybys měl tucet škol.“
ZLODUCHY NECHTĚL
Před filmovou a televizní kamerou se Martin Růžek ocitl více než stopadesátkrát (nejznámější je zřejmě právník v seriálu Doktor na vejminku, titulní hrdina filmu Pan Vok odchází nebo papá Humberto ve známém seriálu). Poprvé se mihnul v roce 1949 ve snímku Dýmka míru režiséra Vladimíra Síse, ale to byl při vší úctě jen ´štěk´, První velká filmová příležitost přišla až o rok později. V Temnu nezapomenutelným způsobem ztvárnil pátera Koniáše. Pak následovalo ještě několik záporných hrdinů v čele s králem Kazisvětem z pohádky Princezna se zlatou hvězdou a Martin Růžek začal některé role odmítat. „Proti negativním hrdinům nic nemám, ale není možné pořád šířit jenom zlo. Když se mi zdálo, že už je těch zloduchů moc, vzepřel jsem se a nějaký čas tyto role odmítal. Pak režiséři pochopili, že bych měl hrát i jiné charaktery. Nikdo z nás přece není jenom bílý nebo jenom černý.“
SMUTNÝ KONEC
Životním názorem byl Martin Růžek levičák, vstoupil dokonce do komunistické strany. V  roce 1968 z ní kvůli okupaci „bratrskými“ vojsky zase vystoupil, později odmítl podepsat antichartu. Přesto získal titul národní umělec a možná jediný mohl s klidným svědomím říci, že opravdu jenom za divadelní umění. Pád režimu v roce 1989 uvítal, vystoupil i na několika demonstracích. V roce 1990 odešel do důchodu, občas se však před kameru vrátil. Zbývalo mu aspoň víc času na jeho milovanou Slavii. „Vím, že mi v žilách proudí červenobílá krev“ Dvacet let byl předsedou odboru přátel Slavie (přesně osmnáct – pozn. red.). Věděl, že jeho jméno otevírá dveře při důležitých jednáních. Na schůzi spolku si kolikrát odskočil i mezi svými výstupy na jevišti přímo v kostýmu (výbor OP zasedal tehdy v salonku na blízkém Žofíně – pozn.red. ). Přičiněním Martina Růžka i jeho kolegů ´nadšenců´se spolku podařil husarský kousek. Slavia se mohla vrátit ke svému původnímu historickému názvu a opustit pojmenování Dynamo. Traduje se, že každou cestu na chalupu vylézal z auta před domem kolegy Ilji Prachaře a volal: „Ať žije Slávie!“.
Stále častěji se vracel do rodného kraje a pochvaloval si jeho náladu. „Z Červeného Kostelce je to totiž šest kilometrů k Boženě Němcové, šest k Jiráskovi a šest k Čapkům.“ Pravidelně jezdil i na svou chalupu v Českém Švýcarsku. Miloval přírodu i zvířata. Užíval volno, často poseděl s přáteli. „Mám strašně rád humor jako takový. Ale nemám rád humor, který druhého člověka uráží. Humor potřebujeme, on člověka postrčí, podšprajcne v tom dobrém smyslu slova.“ Téměř na konci své cesty se nechal slyšet: „Leccos jsem v životě viděl, leccos slyšel. Poznal jsem, co je radost, láska, pocítil jsem, jak bolí zklamání a žal, jak zraňuje faleš, jak dovede člověka rozzlobit chytráctví, neupřímnost, podvod. Všemi těmi prožitky žily pak také mé postavy na jevišti, na plátně, v rozhlase.“ Naposledy se Martin Růžek objevil v epizodní roli ve filmu V erbu lvice o osudech Zdislavy z Lemberka v roce 1994. Krátce po natáčení ho postihla mrtvice, ještě téměř rok žil v LDN v Motole. Měl problémy se srdcem. Dotlouklo 18.prosince 1995.

Ano, v prosinci 1995 dotlouklo zlaté srdce vynikajícího člověka, bravurního herce a velkého slávisty. My všichni, kteří jsme mu mohli být ve výboru odboru přátel nablízko, si jeho odkaz neseme po celý život. Jeho úsměv i moudré oči, nádhernou atmosféru výroček OP,  ale i třeba nadherně zahraný citát z nezapomenutelné role pátera Vrby v F.L.Věkovi, kdy vlévá nové síly buditelům českého jazyka a historie: „Neumřelať, jen spí!“ Seriál vznikal těsně po okupaci, v době, kdy i Slavia čas od času bojovala o bytí a přežití v lize. Ale my jsme věděli, že neumírá, že si jen na určitou dobu zdřímla, aby se vzepjala k dalším úspěchům a slávě. A jako buditelé nezapomněli na pátera Vrbu,jako slávisté nikdy nesmíme zapomínat na odkaz Martina Růžka! Vždyť krásný stadión a za jeden provaz táhnoucí slávisté byl i jeho snem!

S použitím článku „Osudy slavných“ z časopisu Jackie zpracoval M.Dobiáš