VIKINGOVÉ JELI PODPOŘIT SLÁVISTICKÉ ŽENY DO NĚMECKÉHO WOLFSBURGU

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

O tom, že se naše parta pokusí znovu vyjet za hranice naší republiky a podpořit slávistický tým žen, se rozhodlo již loni, když několik našich členů vyrazilo na pohárový zápas do francouzského Lyonu. Již tenkrát padly ohlasy, že bychom příště měli jet ve větším počtu. Asi není žádným tajemstvím, že podporu ženského družstva Slavie jsme si vzali tak nějak za svou, a pokud situace dovolí, snažíme se jezdit na co největší počet zápasů v lize, domácím poháru i Lize Mistryň. I proto jsme pevně doufali, že holky dokáží uspět a los jim určí soupeře, který bude vzdálenostně přijatelný. Zatímco Minsk a Stjarnan byly pro nás poněkud z ruky, další soupeř již byl vynikající – německý Wolfsburg. Jakmile jsme se dověděli o tomto soupeři, nebylo co řešit – zkrátka jedeme!

Na začátku byl plán, že se připojíme k plánovanému autobusovému zájezdu, jehož organizaci vyhlásil Fanklub ve spolupráci s Odborem přátel. Z autobusu nakonec sešlo a musíme říci, že je to velmi smutné, když se na takový zápas nenajde 45 lidí schopných vyrazit podpořit slávistický tým proti atraktivnímu soupeři. Co už víc bychom chtěli, vždyť Wolfsburg je několikanásobným vítězem této soutěže! Co už, stalo se a my jsme museli hledat náhradní řešení, které nakonec přišlo ve vypůjčeném VW Transporter, který se tak mohl podívat do rodného města. Ve Wolfsburgu se totiž nachází obří továrna na výrobu aut této značky. Celkem 8 lidí tedy vyrazilo na přes 450 kilometrů dlouhý výlet do Německa. Nutno podotknout, že k naší českolipské bandě se připojili př. „Karlos“ z Prahy a př. Vláďa Chlasták z Mělníka. Ano, jel s námi otec slávistické hráčky!

Kompletní fotogalerii k článku naleznete na facebooku Vikingů ZDE

Nedostáli bychom naší pověsti, pokud bychom na cestu neměli dostatečnou zásobu pivního nápoje, a už vůbec bychom nedostáli pověsti Čechů, pokud bychom na cestu neměli hromadu smažených řízků. Jakmile jsme najeli na německou dálnici, cesta ubíhala poměrně rychle, ačkoliv zastávek na vyprázdnění bylo také požehnaně. Jízda byla doprovázena všemožnými žertíky a vylomeninami, jak to na podobných akcích bývá. Na trase jsme míjeli jeden kamion za druhým, naštěstí nás nepotkalo žádné významnější zdržení, pouze několik silnějších přeháněk deště nebo sněžení. Víceméně však nic, co by stálo za řeč.

Pojďte podpořit holky při odvetě!

Na místo jsme nakonec dorazili s velkým předstihem, nejprve jsme šli omrknout, kudy, že se na ten stadionek leze, načež musela přijít otázka, proč nehrajeme na hlavním stadionu, kde se hraje Bundesliga?! Popravdě asi bychom si tam mohli hrát na schovávanou. Okolí stadionu však parádní, vše čisté, udržované, velká záchytná parkoviště, snadný výjezd, člověk by tomu ani nevěřil. Proč to jinde funguje a jen u nás s tím má někdo neustálý problém. Celé okolí vlastně tvořilo velkou sportovně-rekreační zónu, která žila i v době mimo zápas. V místě je bazén nebo velká posilovna, kterou jsme si při svém příchodu spletli s hospodou.

Vzhledem k tomu, že jsme měli hodně času, vyrazili jsme k nedalekému středověkému zámku a do přilehlého zámeckého parku. No, vyrazili, loudali jsme se jako prase a dělali všemožné vylomeniny, upozorňovali na sebe a dávali všem kolemjdoucím patřičně najevo, kdo že to tam vlastně dneska hraje.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Návrat ke stadionu jsme zvládli akorát včas, jelikož hráčky zrovna dorazily, mezi nimiž i naše členka Petra Divišová a samozřejmě lístky do sektoru hostů, za které ještě jednou děkujeme! Pasová kontrola u vstupních turniketů vypadala tak, že každý z naší skupiny měl k dispozici snad dva pořadatele. Zřejmě se i zde hraje na rizikové zápasy. O to vtipnější byl pak společný koridor s domácími fanoušky a dokonce i společné občerstvení, vlastně všechno společné. Stadionek pro 5 200 diváků byl parádní, útulný, hezký, čistý, převládala domácí zelená. Většina míst bylo k sezení, za brankami pak byly tribuny pouze ke stání. V českých podmínkách by se na takovém stadionu mohla hrát s přehledem první liga.

Na tribuně se nás nakonec schází nějakých 15 lidí, mimo jiné také fanoušci z Berouna nebo Rakovníka. Jakmile jsme spatřili další jednotlivce se slávistickými symboly, okamžitě jsme je lákali k nám. Patřičně jsme ověsili náš improvizovaný kotel vlajkami a musíme říct, že na počet vlajek jsme domácí bezesporu porazili. Dle pořadatelů se na stadion vypravilo nějakých 1 326 diváků, což rozhodně není mnoho a čekali jsme více, avšak my máme co povídat, když se slávistů nesešlo ani na autobus.

Ještě před hvizdem si náš kotlík zacvičuje hlasivky, ale ihned po něm spouští neustávající proud pokřiků a chorálů, na které si jen vzpomeneme. Některé i mnohokrát nepřetržitě opakuje. Ačkoliv dění na hřišti a narůstající počet inkasujících branek nejsou vůbec radostné, my se poměrně bavíme. Nepřestáváme a jedeme prostě pecky, celý sektor, nikoho nevyjímaje, snažíme se holky podporovat. Za zkrápění hustého mrholení dokonce vytasíme improvizovanou mexickou vlnu, kterou domácí asi těžce nechápou. Troufáme si říci, že každý z „kotelníků“ si zápas užil bez ohledu na výsledek.

Po zápase samozřejmě přišla také děkovačka. Jakmile šla naše děvčata k nám, bylo patrné, že domácím se moc děkovat svým fanouškům nechtělo. Byly vidět i některé rozpačité pohledy směrem k našim, což nás velmi potěšilo. Taktéž domácí fandové koukali na naši údernou děkovačku s hubou dole a bylo zajímavé vidět jejich nevyřčené domněnky na téma, oni se radují z obdrženého bůra, co musí dělat, když vyhrají? Zkrátka, pakliže si nevybojujeme respekt na hřišti, na tribunách určitě.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Co se samotného zápasu týče, holky jej určitě nevypustily, to rozhodně ne, avšak určitě měly navíc. Bohužel dva rychlé slepené góly psychice moc nepomohou a pak už je to jen o tom, že cokoliv chcete, to se zkrátka nepovede. Veškeré odražené míče měly soupeřky, jejíž kvalita byla zkrátka někde jinde a každou chybu dokázaly po zásluze potrestat. Jen díky brankářce Báře Votíkové jsme neprohráli podstatně vyšším rozdílem, avšak alespoň ten symbolický gól po rohu Svitkové na Divišovou jsme dát mohli. I když možná i lépe, protože my na tribuně jsme byli tak rozjetí, že bychom ji po vstřeleném gólu možná dokázali i zbourat.

Návrat domů jsme si ještě okořenili téměř stopadesátikilometrovou zajížďkou někam k Hannoveru, když si celou dobu v klidu jedete a pak zjistíte, že jedete na opačnou stranu. Takže jsme se hezky otočili a jeli zase zpátky. U Drážďan nás pak jen zpomalil nadměrný náklad převážející tubus větrné elektrárny přes oba pruhy a po příjezdu domů nás pozdravil padající sníh.

Rozdíl ve skóre je to sice velký a o postupujícím je možná rozhodnuto, nic se však nesmí vzdávat a je jen na nás, abychom se s letošním ročníkem rozloučili důstojně a v Praze ukázali, že nejsme žádná ořezávátka. Zde budeme my doma, takže holky bojovat!