Za Pepíkem Kadrabou

V raných dobách našeho klubu jsme byli zvyklí na špatné zprávy z Vídně. Ačkoliv tomu tak léta už není, ta poslední byla smutná a bolí. Vídeňský Der Standard sděluje, že 5. srpna, ve věku 85 let zemřel Josef Kadraba. 

Narodil se 29. září 1933 v Řevničově. Stříbrný finalista z Chile hrál i za jiné, méně významné kluby, ale jeho srdce patřilo od roku 1965 Slavii. 

Potřebovali jsme posílit a po Praze se šuškalo, že proti Dukle Karlín v přáteláku představí Slavia posily pro jarní postupové práce ve druhé lize. Lidí přišlo strašně moc. Noviny psaly pět tisíc, ale říkalo se i osm! Všichni jsme byli zvědaví, zda se na příšerné škváře představí tři noví mušketýři Veselý, Kadraba a Píša. Nastoupili. Tehdy jsme reprezentačnímu dorostu nasázeli pět gólů. 

Pepík byl před přestupem k nám už odepsaným hráčem a dokonce chtěl kopačky pověsit na hřebík. O tom, co řekl, když za ním přijeli zástupci Odboru přátel, píše Vítězslav Houška v knize Věčná Slavia: „Jsem z formy a na Kladně jsem vyřízen. Do Slavie půjdu rád a rád si s vámi o všem pohovořím. Jen o penězích, prosím vás, nemluvte, protože o ty mi nejde a žádné nechci.“ 

Ve fotbale i v osobním životě toho dokázal hrozně moc. Asi proto se mu za to naše socialistické zřízení odvděčilo dvouletým trestem za ilegální opuštění ČSSR. On však nadále miloval svou vlast a svou Slavii. 

Obrovské překvapení jsem zažil, když se už jako státní příslušník Rakouska, objevil na Slávistickém karnevalu. Elegantní, hýřící úsměvy, rozdával na všechny strany autogramy. Nadšeně se k němu hrnu: „Pane Kadraba, jste to vy, jak jste se sem dostal? My jsme na vás nezapomněli!“ Podává mi ruku a dojatě kontruje: „Já na vás, přátelé, také ne a nezapomenu nikdy…“ 

Potom jsme se setkali ještě několikrát. Při každém kontaktu s ním bylo zřejmé, že to byl člověk velkého fotbalu i velkého světa. A také persona, jejíž srdce patří Slavii. V našich vzpomínkách i ve slávistickém nebi bude vždy VIP. 

Vzpomínal K. Vavřina, OP, foto z vlastního archívu.