ZEMŘEL STŘÍBRNÝ OLYMPIONIK, SLÁVISTA JIŘÍ KORMANÍK Z CHOMUTOVA (*26.3.1935)

S JEHO ŽIVOTEM BYL TAK TROCHU SPOJEN I KUS HISTORIE STŘEDNÍ EVROPY!

V noci ze 2. na 3. listopadu 2017 zemřel ve věku 82 let Jiří Kormaník z Chomutova, držitel stříbrné olympijské medaile. Byl věrným slávistou a řadu hezkých chvil prožil i v kruhu přátel Slavie, mezi členy aktivní chomutovské odbočky OP. Desetinásobný mistr Československa v řecko-římském zápase a čtyřnásobný mistr ČSSR ve volném stylu, ale především držitel bronzových medailí z MS´1965 a z ME´1968. Jeho největším úspěchem však byla stříbrná medaile na OH v Tokiu´1964. Přitom mnozí tvrdili, že měl formu na zlato a doplatil na tehdejší systém, kdy se s vítězným Jugoslávcem Simićem vůbec neutkal a ten nasbíral potřebné pomocné body se slabšími soupeři. Dokonce musel Kormaník o stříbro bojovat v dodatečném zápase s Němcem Metzem. O jeho vítězství se jeden z přítomných účastníků tehdy vyjádřil tak, že „prostě s ním praštil o žíněnku a bylo to“!

Rodištěm Jiřího Kormaníka byl dnes rumunský Scaius, v jehož okolí žila silná slovenská menšina, podobně jako tomu bylo pro Čechy a Slováky v Banátu, Vojvodině či Slavonii. Hranice někdejšího Rakouska-Uherska sahávaly daleko na východ a na doosidlování a pozvednutí pozapomenuté oblasti se podílely snad všechny středoevropské národy. Ale dejme již slovo přímo Jiřímu Kormaníkovi:

„Narodil jsem se u Lugoje, v obci Scaius.  Moji rodiče byli rolníky. V 7 letech jsme se přestěhovali do města Ciacova poblíž známějšího Temešváru (Timişoara), asi 18 km od srbských hranic. Po roce 1945 však i moji rodiče využili nabídky vlády ČSR a přestěhovali jsme se do původní vlasti, i když jsme opustili domek, kde se nám žilo docela dobře.  A tak se ze mě stal celoživotní Chomutovák! Zpočátku jsem jako každý kluk hrál kopanou a volejbal, ale poté, co jsem poprvé viděl zápas, odsunul jsem oba míčové sporty jen do neorganizovaných utkání. Zápas mě zkrátka učaroval..

Při učení jsem ve Vítkovicích viděl zápas Vítkovice-Slovan Bratislava. Okouzlilii mě slovanisté Vengloš, Reiman a Tegelhof a já jsem se stal slovanistou. Ale všeho bylo do času. To už se rozjížděly akce OP a i já, jako čerstvý zasloužilý mistr sportu za Tokio´64, jsem byl pozván na besedu do sousedního Jirkova. Tam jsem se potkal s panem Ženíškem a jeho vyprávění mě tak uchvátilo, že jsem se stal pro zbytek života SLÁVISTOU!. A za kamaráda považuji právem i Honzu Lálu! Byli jsme spolu na sportovních hrách mládeže i v lázních v Piešťanech.“

Připomeňme, že př. Kormaník byl řádným členem OP, vzpomínal i na OH 1968 v Mexiku, kde jej zranění vyřadilo již po úvodních kolech. On je totiž zápas velmi náročným sportem na klouby, což pociťoval i př. Kormaník.  Jako snad každý nerad vzpomínal na vstup „spřátelených“ armád v roce 1968, kdy uvažoval i o emigraci. Ale hlavně pak na následnou „normalizaci“, kdy se projevily nečestné přístupy a chování některých „kamarádů“. Stáhl se do ústraní, musel opustit oblíbenou profesi, pro niž vystudoval dálkově i průmyslovku, a rád se „ztrácel“ na „chaloupku pod horami“ v krásném koutě Krušných hor, přímo pod Klínovcem.

Čest jeho památce!

                                                                                                                                                     Dobi

/článek nebyl redakčně upraven/